Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 27. o tom, jak uskutečnili farář a holič svůj úmysl, a o jiných věcech, hodných, aby o nich tato velká historie vypravovala
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Lazebníkovi se nápad farářův líbil a hned se jej jali uskutečňovat. Požádali hospodskou o šaty a čepec, nechávajíce jí v zástavě novou farářovu sutanu. Holič si udělal velký vous z šedého volského ocasu, do něhož hospodský zastrkával svůj hřeben. Hospodská se jich tázala, nač těch věcí potřebují, a farář jí krátce pověděl o bláznovství dona Quijota a jak to přestrojení má jej vyvést z hor, kde právě dlí. Hospodský i hospodská si řekli, že ten blázen je asi jejich host s balzámem, pán létajícího zbrojnoše, a vylíčili faráři vše, co se s ním sběhlo, a nezamlčeli ani to, o čem tak mlčel Sancho. Nakonec oblékla hostinská faráře až radost: nastrojila ho do soukenné sukně s černými, sametovými pruhy na prst širokými a do živůtku ze zeleného sametu, zdobeného bílým atlasem; oba kusy oděvu byly tak z doby krále Wamby. Farář odmítl čepec a vzal si plátěnou, prošívanou čapku, již nosíval na noc, a obtočil si čelo stuhou z černého taftu; z jiného pruhu zhotovil závoj a zakryl jím vous i obličej, pak si vtlačil do čela klobouk, jenž byl tak velký, že jej mohl mít za slunečník, oděl se pláštěm a vsedl po žensku na mezka; holič vsedl na svého, maje po pás rudošedý vous, neboť, jak už řečeno, byl to vlastně ocas strakatého vola.

Rozloučili se se všemi i s dobrou Maritornes, která slíbila, že se bude, ač hříšnice, modlit růženec, aby jim Bůh popřál zdaru v tom nesnadném, však křesťanském podniku, jehož se podjali.

Ale sotva farář opustil hospodu, řekl si, že hřeší takto se chovaje, že je neslušno, aby se kněz takovýmto způsobem oblékal, i když má důležitý důvod; řekl to holičovi a požádal ho, aby si vyměnili šat, že bude správnější, aby holič byl potřebnou dámou, on že se vystrojí za zbrojnoše, čímž bude jeho hodnost méně zneuctěna; nechce-li svoliti, on že dále nepojede, třeba bral dona Quijota sám čert. Vtom přišel Sancho a vídaje oba v takovém úboru nemohl se zdržet smíchu. Holič svolil ke všemu, co farář žádal, vyměnili si role a farář jej zpravil, jak si vést a co říci donu Quijotovi, aby byl pohnut a odešel s ním i opustil místo, zvolené k plánu pokání. Holič odvětil, že by

vše řádně provedl i bez návodu. Rozhodl se, že se do ženského obleče teprv, až budou v blízkosti dona Quijota, i složil šaty, farář si upravil vous a pokračovali v cestě pod vedením Sancha Panzy, jenž jim vypravoval, co je potkalo s bláznem v horách, jak nalezli tlumok a co v něm: neboť třebaže hloupý, Sancho byl trochu lakomec.

Druhého dne dorazili na místo, kde si Sancho nechal znamení z větviček, aby nalezl místo pobytu svého pána; poznal je a řekl jim, to že je vchod a že se mohou oblékat, je-li toho třeba k osvobození jeho pána; neboť mu předtím byli pověděli, že tato jízda a toto přestrojení jsou velmi důležitý, má-li být jeho pán zproštěn špatného života, jejž si zvolil, a že mu kladou na srdce, aby pánovi neříkal, kdo jsou, ani že je zná, a otáže-li se ho, což se stane jistě, odevzdal-li list Dulcinei, aby jen řekl, že ano a že, neumějíc číst, vzkazuje mu Dul-cinea ústně, aby se pod trestem nemilosti ihned vydal k ní, že na tom velmi záleží; tímhle a tím, co oni sami mají v úmyslu donu Quijotovi říci, že jej jistě převrátí na lepší život a způsobí, že bude hledět stát se císařem nebo králem, protože není nebezpečí, že by se stal arcibiskupem.

Vše to Sancho vyslechl a dobře si zapamatoval a děkoval jim za to, že chtějí pánovi radit k císařství, a ne k arcibiskupství, protože prý si myslí, že více milosti mohou svým zbrojnošům prokázat císařové než potulní arcibiskupové. Také jim řekl, že by měl jet napřed, vyhledat jej a vyřídit mu vzkaz dámy, jenž stačí, aby byl vyveden z onoho místa bez jejich námahy.

To se jim zamlouvalo, i rozhodli se naň čekat, až se vrátí s novinou, že pána nalezl. Sancho vjel do horských úžlabí zanechav oba v jednom z nich, jímž tekl malý klidný potůček ve stínu skal a několika stromů, příjemném a svěžím. Přijeli tam druhého dne měsíce srpna, v době, kdy v oněch končinách bývá horko největší, byly tři hodiny odpoledne, a to vše činilo místo příjemnějším a lákalo, aby tam vyčkali Sancha, což i učinili.

Když tak oba klidně odpočívali ve stínu, uslyšeli hlas bez průvodu hudebního sladce a příjemně znějící, čemuž se velmi podivili, neb se jim zdálo, že na oněch místech není věru, kdo by tak hezky zpíval; říká se sice, že v lesích a polích bývají pastýři nádherných hlasů, ale to je výmysl básnický, ne pravda.

Jejich údiv vzrostl, když seznali, že píseň je veršovaná, a to nějako veršují venkovští pastevci, ale vzdělaní dvořané. To potvrdily tyto verše:

Co srdce moje nejvíc raní?

Pohrdání. Co myšlenek mých krutý host?

Žárlivost. Co snadnou zkouškou pro mne není?

Odloučení. A na úlevu ani pomyšlení, když víře v život stále brání jen nelítostné pohrdání a žárlivost a odloučení.

Co budí bolest, jíž jsem zmámen?

Lásky plamen. Co radost ničí, již jsem žádostivý?

Osud tklivý. O srdce, kde tě ztratím umíraje?

V branách ráje. Již cítím, jak mi život saje a jak mě hubí divá síla, a zřím, jak v jeden proud se slila má láska, osud, mocnost ráje.

Co tíží mého žalu zdrtí?

Dotek smrti. Co do srdce se lstivě vkrádá?

Lásky zrada. Cím láska žhavých ran se zprostí?

Šíleností. Je marno doufat, že se zhostí mé srdce vášně, jež jím zmítá, když vyléčit se může nemoc moje lítá jen smrtí, zradou nebo šíleností.

Hodina, doba, samota, hlas i umění zpěvákovo udivilo oba posluchače a bylo jim opravdovým požitkem. Zůstali tiše čekajíce, uslyší-li ještě něco; ale když mlčení trvalo dlouho, chtěli jít hledat umělce, který tak dobře zpíval; už vstávali, by to učinili, když je týž hlas, znovu zazněv, přikul k místu. Zpíval tuto znělku:

Ó svaté přátelství, tvých křídel chvění až v nebeské' tě odvanulo stany a stín jen matný, přízrak rozedraný, zde nechalo jsi při svém rozloučení.

V něm stopy tvého míru není, jak zakryly jej těžké temna brány, a v citech věrnosti teď že jí bědnérány, jež dobro v činy nejšpatnější mění.

Ó přátelství, ó, vrať se bez prodlení, když podvod v roucho tvé se halí a mnohou čistou mysl smutkem kalí.

Již strhni šat svůj ze zla, jež je plení, neb zachvátí svět bojů strašný plamen a nezůstane na kameni kámen.

Zpěv skončil hlubokým vzdechem a ti dva jali se znovu pozorně vyčkávat dalšího zpěvu; ale vidouce, že zpěv změnil se ve vzlykání a žalostné vzdechy, přáli si zvědět, kdo je tím smutným, stejně výtečným ve zpěvu jako truchlivým v pláči. Nešli daleko, když obcházejíce skálu spatřili muže postavy a podoby, jakou jim vykreslil Sancho Panza vyprávěje jim příběh o Cardeniovi. Muž spatřiv je zůstal kli-den, bez úleku, s hlavou na prsa skloněnou jako v zamyšlení, a nezvedl oči leč jednou, když se tak znenadání objevili. Farář, člověk výmluvný (věděl už o jeho neštěstí, neboť ho po některých znameních poznal), přistoupil k němu a krátce, avšak obratně jej poprosil, aby nechal toho bídného života, aby oň nepřišel, což by bylo neštěstí všech neštěstí.

Cardenio byl tehdy při plném rozumu, mimo zuřivé záchvaty, jež ho tak často vědomí zbavovaly, a vida oba v šatech tak neobvyklých v oné pustině, trochu se podivil, zvláště když slyšel, že k němu mluví v jeho věci jako v záležitosti známé. Neboť to poznal ze slov farářových i odvětil: "Vidím, pánové, aťjste kdokoliv, že nebe, jež pečuje o dobré, ba často i o zlé lidi, mně nehodnému posílá na tato vzdálená a zapadlá místa lidi, kteří by mi před oči předvedli živě a názorně, jak nerozumně žiji, a snažili se mě převésti na život lepší. Ale poněvadž nevědí, co vím já, že totiž uniknu-li této bídě, čeká mě horší, snad mě budou mít za člověka mdlého rozumu, nebo do-

konce ještě hůře - za blázna. A nebyl by to div, neboť je mi samotnému patrno, že představa mého neštěstí je ve mně tak mocná a tak mě ničí, že nejsem schopen tomu zabrániti, zkamením někdy jako skála a pozbudu všeho smyslu i pochopení; zvím o tom, když mi o tom lidé povědí a ukáží mi známky toho, co jsem ovládán oním hrozným záchvatem činil, a pak nemohu leč marně se trápit, proklínat se bez užitku a výsledku a omlouvat své šílené kousky vyprávěním jich příčiny, chce-li mě kdo vyslechnouti; poznají-li rozumní lidé, co je příčinou, nejsou udiveni účinky, a nemohou-li mi dáti léku, alespoň mi nedávají viny a jejich hněv pro mou zuřivost mění se v lítost nad mým neštěstím. Ajestliže vy, pánové, přicházíte s týmž úmyslem jako jiní, prosím vás dříve, než budete pokračovati v rozumných svých důvodech, abyste vyslechli vyprávění o mém neštěstí-, neboť možná, že až je poslechnete, zhrozíte se marné námahy léčiti útěchou nemoc, jež léku nemá."

Oba netoužili po ničem více, než aby se z jeho úst dověděli o příčině jeho neštěstí, i prosili jej, aby vypravoval, slibujíce, že projeho vyléčení nebo útěchu neučiní nic, čeho by si nepřál; a tu počal smutný kavalír svůj truchlivý příběh téměř týmiž slovy, jimiž jej líčil donu Quijotovi a pastýři několik dní předtím, kdy pro mistra Elisabata a puntičkářství, s nímž don Quijote bránil čest rytířskou, zůstalo vypravování neukončeno, jakož již pověděno. Tentokrát však chtěl dobrý osud, že záchvat šílenství nenastal a mohl dopovědět až do konce. Když došel až k tomu, jak don Fernando našel lístek v knize o Amadisovi Galském, Cardenio pravil, že jej zná zpaměti a že zněl takto:

"Luscinda Cardeniovi. Den za dnem odkrývám ve vás přednosti, jež mě nutí, abych si vás více vážila, a chcete-li tudíž, abych vám tento dluh splatila uchraňujíc veškerou svou čest, můžete toho lehce dosíci: mám otce, jenž vás zná a který mě miluje a který, aniž mi tím učiní nejmenší násilí, vyplní vaši oprávněnou touhu, vážíte-li si mne skutečně tak, jak pravíte ajak věřím."

"Tento list mě přiměl, abych požádal o Luscindu, jakjsem již pravil, a tento list způsobil též, že don Fernando pokládal Luscindu za jednu z nejrozumnějších a nejbystřejších žen doby a pojal přání zničit mě dřív, než se moje touha splní. Řekl jsem donu Fernandovi, že otec Luscindin čeká, až otec můj o ni pro mne požádá, což se mu neodvažuji říci obávaje se, že by nesouhlasil, ne proto, že by dobře neznal stavu, dobroty, ctnosti a krásy Luscindiny a toho, že je schopna být ke cti kterémukoliv rodu ve Španělsku, ale proto, že, jak vím,

nepřeje si, bych se ženil tak záhy, dokud není patrno ještě, co vévoda Ricardo se mnou zamýšlí. Nakonec jsem se mu přiznal, že si to otci netroufám svěřit dílem z řečeného důvodu, dílem z jiných, jež mě zbavují odvahy ajež přitom neznám; že jen cítím, jako by se moje touha nikdy neměla stát skutečností."

"Na to vše mi don Fernando odpověděl, že on sám chce promluvit s mým otcem a příměti jej k rozmluvě s otcem Luscindiným. Ó ctižádostivý Marie! krutý Catilino! hanebný Sulo! zákeřný Gala-lone! zrádný Velide! mstivý Juliane! lakomý Jidáši! Zrádče, ukrutníku, mstivý zákeřníku, čím ti ublížil nebohý, který ti tak upřímně svěřil tajemství a blaho svého srdce? Čím tě urazil? Co ti pověděl nebo co ti poradil, co by nemělo cílem tvoji větší čest a prospěch? Ale proč naříkám, já nešťastný, když je jisto, že je-li ve hvězdách psáno o něčím neštěstí, řítí se dolů z nebe tak zuřivě a prudce, že není pozemské síly, jež by je zadržela, ani lidského důvtipu, jenž by je předešel. Kdo by si byl pomyslil, že don Fernando, urozený kavalír, vzdělaný, za služby mně zavázaný, dosti mocný, aby dosáhl lásky, jakmile by po ní zatoužil a kdekoliv by si jí přál, pokusí se, jak se říká, odníti mi jedinou moji ovečku, kterou jsem ještě ani neměl? Nechme však těchto úvah, neužitečných a neprospěšných, a na-važme znovu přetrženou nit nešťastného mého příběhu!"

"Donu Fernandovi se zdálo, že moje přítomnost mu překáží v uskutečnění jeho falešného, zlého úmyslu, i rozhodl se poslat mě k staršímu bratru pod záminkou, že ho požádám o peníze na šest koní, které ze lstivosti a jen proto, aby mě vzdálil pro pohodlnější vykonání svého hříšného úmyslu, koupil téhož dne, kdy se nabídl promluvit s mým otcem. Mohl jsem snad předejít zradu? Mohl jsem vůbec na ni jen pomyslit? Nikoliv, naopak velmi ochotně jsem se nabídl vyjeti ihned, těše se z dobré koupě."

"Té noci mluvil jsem s Luscindou a řekl jsem jí, na čem jsem se s donem Fernandem shodl, a aby pevně doufala, že naše dobré a spravedlivé tužby dojdou splnění. Odvětila mi, stejně málo se obávajíc úkladu dona Fernanda, abych se hleděl vrátit brzy, poněvadž myslí, že naše přání budou naplněna ihned, jakmile můj otec promluví s jejím. Nevím, čím se stalo, ale když mi to říkala, vhrklyjí slzy do očí a hlas se jí zadrhl, takže mi nemohla říci nic z ostatních věcí, které mi svěřiti, jak se zdálo, chtěla. Podiviljsem se této příhodě, dosud nevídané u ní, neboť vždy jsme mluvívali, když dobrý osud a moje obratnost nás svedly, vesele a šťastně, bez slz, vzdechů, žárlivosti, podezření a obav. Vždyjsem se tím cítil šťastnější a děkoval ne-

besům, že mi ji dala; vynášel jsem její krásu, podivoval jsem se její síle a rozumu a ona mi stejným splácela chválíc na mně vše, co se jí jako zamilované chvály hodné zdálo. Přitom jsme si říkali tisíce hloupůstek a co se našim sousedům a známým stalo, a vrcholem mé odvahy bylo uchopit násilím její bílou, krásnou ruku a přitisknout ji k ústům, pokud dovolovala úzká, nízká mříž, dělící nás. Však v noci, jež předcházela můj neblahý odjezd, plakala, vzdychala a tesknila, pak odešla a nechala mě plna zmatku a neklidu poděšeného těmito nevídanými, smutnými projevy bolesti a zármutku. Ale nechtěje mařit své naděje, přičetl jsem vše síle její lásky ke mně a bolesti, již obvykle působí rozloučení v nitru milenců."

"Nakonec jsem odjel smuten a zamyšlen, s duší plnou domněnek a předtuch, o nichž jsem nevěděl, čeho se vlastně týkají: byla to zřejmá znamení trpkého osudu a neštěstí, jež mě očekávaly. Dorazil jsem na místo poslání, odevzdal jsem list bratru dona Fernanda; byl jsem přijat dobře, však ne hned vyřízen, neboť mi k velké mé nevoli rozkázal čekati osm dní, a to někde, kde by mě vévoda, jeho otec, nespatřil, protože prý bratr píše, aby mu peníze poslal bez otcova vědomí. Vše to byla lest zrádného dona Fernanda, neboť jeho bratr měl peněz dosti a mohl mě vypraviti zpět ihned. Ten rozkaz byl takový, že bych ho byl málem neuposlechl, tak se mi zdálo nemožné žíti tolik dní odloučen od Luscindy. Nicméně jsem se podrobil jakožto dobrý služebník, ač jsem viděl, že je to na újmu mého štěstí."

"Ale čtvrtého dne vyhledal mě jakýsi muž s dopisem, po jehož obálce jsem seznal, že je od Luscindy, neboť písmo bylo její. Otevřel jsem jej ve strachu a poděšen, přesvědčen, že jen věc velmi vážná přiměla jí psáti mně, když jsem vzdálen, neboť i když jsem byl doma, činila tak zřídka. Zeptal jsem se toho člověka, než jsem začal číst, kdo mu list dal a jak dlouho trvalo, než mne dojel. Odvětil, že náhodou procházel o polednách ulicí města a tu jakási velmi hezká paní zavolala ho z okna, celá uplakaná, a řekla mu rychle: Bratře, jste-li křesťanem, jak se podobáte, pro lásku boží vás prosím, abyste ihned dopravil tento list na místo a osobě, jež jsou na obálce jmenovány. Poznáte obojí snadno a budete mít zásluhu u Boha; a aby vám bylo možno vše vykonati, vezměte, co je v tomto šátečku; řkouc to hodila oknem šáteček, v němž bylo zavázáno pět reálů, zlatý prsten, jejž tuto mám, a dopis, který jsem vám odevzdal. Nečekajíc na odpověď zmizela od okna, když spatřila, že jsem zvedl šáteček i dopis a jí dával znamení, že vykonám její rozkaz. Vida, že je mi tak dobře zaplaceno za práci s dodáním listu a že běží podle nápisu na obálce o vás,

pane, jehož velmi dobře znám, i dojat slzami té krásné paní, rozhodl jsem se nespoléhat na nikoho, ale dodat vám dopis osobně; cestu, jež, jak víte, čítá osmnáct mil, vykonal jsem za šestnáct hodin."

"Slova ochotného a nečekaného posla tak na mne působila, že se mi nohy chvěly a sotva jsem se na nich udržel. Otevřel jsem dopis, který pravil takto: - Slovo, jež vám don Fernando dal, že promluví s vaším otcem, aby tento jednal s mým, splnil více na dobro svoje než na váš prospěch. Vězte, pane, že mě požádal za manželku, a můj otec pohnut výhodami, jimiž vás podle něho don Fernando předčí, vyhověl mu tak ochotně, že za dva dny se mají konati oddavky, a to tak tajně a skrytě, že svědky budou jen nebesa a několik domácích. Představte si, jak mi je! Uvažte, máte-li přijíti! Výsledek záležitosti vám ukáže, mám-li vás ráda čili ne. Dej Bůh, aby vás tento list došel dřív, než moje ruka bude nucena spojiti se s rukou toho, kdo tak špatně dodržuje dané slovo. - "

"Takový byl celkem obsah listu, jenž mě přiměl k návratu okamžitě, aniž jsem čekal na odpověď a peníze. Poznalťjsem zcela jasně, že ne koupě koní, ale choutka přiměla dona Fernanda, by mě vyslal k bratrovi. Hněv proti němu a strach, že přijdu o poklad, jehož jsem si tolikaletou službou a tužbou zasloužil, daly mi křídla, neboť jakoby letem dostihl jsem příštího dne domova právě v hodinu, kdy bylo lze jít k rozmluvě s Luscindou. Přijel jsem tajně, zanechal jsem mezka, na němž jsem přijel, v domě dobrého muže, jenž mi byl doručil dopis, a štěstí mi přálo, že jsem nalezl Luscindu u mříže, jež bývala svědkem naší lásky. Poznali jsme se oba, ale nikoliv tak, jak jsme se poznat měli. Neboť kdo na světě může se honosit, že pronikl a poznal těkavé myšlení a nestálost ženy? Nikdo, dozajista!"

Jakmile mě Luscinda spatřila, řekla: Cardenio, jsem svatebně ustrojena a v pokoji očekává mě zrádný don Fernando, ctižádostivý můj otec a svědci, kteří spíše uvidí mou smrt než moje oddavky. Neboj se, příteli, ale snaž se být při té oběti, neboť nebudu-li jí moci zabránit slovy, dýka, kterou jsem u sebe ukryla ajež dovede vzdorovati i většímu násilí, ukončí můj život projevujíc lásku, již jsem k tobě chovala a chovám. - Odvětil jsem jí v spěchu polekán a obávaje se, že mi k odpovědi nestačí čas: Nechť, paní, tvoje skutky potvrdí tvá slova, neboť máš-li dýku, abys pravdivost svou dokázala, mám já meč, abych tě bránil anebo se zabil, bude-li nám osud nepřízniv."

"Nemyslím, že vyslechla všechna moje slova, neboť jsem slyšel, že ji volají, protože ženich čekal. Tím snesla se noc mého zármutku, zapadlo slunce mé veselosti, zůstal jsem beze světla v zraku a rozumu

v mysli. Nebyl jsem schopen vejít do jejího domu, nemohl jsem se ani hnout; ale uváživ, jak důležitá je moje přítomnost při tom, co se může stát, vzbudil jsem v sobě života, co jsem mohl, a vstoupil jsem do jejich domu, a ježto jsem už dobře znal jeho východy a vchody, ač jsem šel spíše hlučně než tajně, nikdo mne nespatřil. Tak nepozorován mohl jsem se ukrýt ve výklenku okna, zakrytého konci a záhyby dvou čalounů, jimiž jsem, sám neviděn, mohl viděti vše, co se v pokoji dělo."

Jak vypovědět zděšené bušení mého srdce v té chvíli! a myšlenky, jež mě napadly! a úmysly, jež jsem pojal! Bylo jich tolik a takové, že nelze je vyříci a není ani dobře, by byly projeveny. Stačí, povím-li, že ženich vstoupil do pokoje v obvyklém svém šatě. Za svědka měl bratrance Lušcindina a v celém pokoji nebylo cizince, kromě domácích služebníků. Za okamžik vstoupila z vedlejší místnosti Luscinda, provázena matkou a dvěma komornými, přizdobena a vystrojena, jak její stav a krása zasloužily a jak odpovídalo jí, která byla vzorem elegance a vkusu dvorského. Nebyl jsem schopen pro napětí a rozčilení všimnouti si podrobně, co na sobě měla, jen jsem rozeznal barvy, rudou a bílou, a v záři drahých kamenů a klenotů, zdobících hlavu i šat, nadevše krásou vynikající zvláštní nádheru zlatých vlasů, jež oslnivě svítily stejně, ba více než drahé šperky a zář čtyř pochodní v pokoji. Ó vzpomínko, smrtelný nepříteli mého uklidnění, k čemu dnes představovat si nevyrovnatelnou krásu mé zbožňované, smrtelné nepřítelkyně? Nebude lépe, krutá vzpomínko, připomeneš-li a představíš-li mi, co potom učinila, abych, pohaněn tou zjevnou urážkou, snažil se ne-li o pomstu, alespoň o konec svého života?"

"Nemrzte se, pánové, pro toto mé odbočování, neboť moje bolest není z těch, jež lze vylíčit krátce a stručně, a každá okolnost její zdá se mi hodnou dlouhého vyprávění." Nato mu farář odpověděl, že nejen nejsou nuděni jeho vyprávěním, ale naopak podrobnosti, jež podává, velmi se jim zamlouvají, neboť nezaslouží mlčení, ale téže pozornosti jako samo jádro příběhu."

"Tak tedy," pokračoval Cardenio, "když byli všichni shromážděni, vstoupil farář a bera oba za ruku, jak za podobného obřadu má být, pravil: Béřete si, panno Luscindo, pana dona Fernanda, zde přítomného, za zákonného manžela, jak předpisuje svatá matka Církev? Naklonil jsem se celou hlavou i šíjí z čalounů a nastraživ sluch s duší pobouřenou, jal jsem se očekávat, co Luscinda odpoví, čekaje z této odpovědi buď ortel své smrti, buď potvrzení života. Ó, že jsem se tehdy neodvážil vystoupiti a vzkřiknout: Luscindo, Luscindo, po-

hleď, co činíš, považ, čím jsi mi povinna, pomysli, že jsi má a že nemůžeš být ničí jiná! Pamatuj že, řekneš-li: ano, vezmeš mi tím život! Zrádce doně Fernando, lupiči mé slávy, vrahu mého života, co chceš? Co zamýšlíš? Nezapomeň, že nemůžeš křesťansky dojít cíle svých přání, neboť Luscinda je má žena a já její manžel. - Já šílenec! Dnes, když jsem mimo nebezpečí, říkám, co jsem měl učinit a neučinil! Dnes, když jsem si nechal uloupit poklad, proklínám lupiče, jemuž jsem se mohl pomstít, kdybych měl k tomu tolik odvahy, co jí mám k nářku. Byl jsem zbabělec a hlupák, i právem nyní umru zdrcen, lítostiv a blázen. Farář očekával odpověď Luscindinu a ona dlouho s ní meškala, a když jsem již myslil, že tasí dýku, aby naplnila svoje slova, nebo hotoví se vyslovit pravdu či přiznání nějaké na můj prospěch, slyším, jak praví umdlévajícím a chabým hlasem: Ano, beru! A totéž řekl don Fernando, podal jí prsten a byli nerozluči-telně spojeni. Ženich přistoupil obejmout svoji ženu, však ta, položivši si ruku na srdce, klesla ve mdlobách do náručí matčina."

"Zbývá ještě říci, jak bylo mně, který jsem viděl na jejím přisvědčení, že z nadějí mých ztropen posměch, že slova a sliby Luscindiny byly lživé a že nikdy nebudu už moci nabýt bohatství, jež jsem v tom okamžiku ztratil. Zůstal jsem bezradný a zdálo se mi, že mě nebesa opustila, že se mi země, po níž chodím, stala nepřítelem, že vzduch upírá dechu mým vzdechům a voda vlhkosti mým zrakům; jen oheň ve mně vyšlehl, že jsem všecek planul vztekem a žárlivostí."

"Všichni se polekali mdloby Luscindiny, matka jí rozepjala šat na prsou, abyjí poskytla vzduchu, a tu našla za ňadry zapečetěný list, po němž ihned sáhl don Fernando a jal se jej číst ve světle jedné z pochodní; když jej dočetl, sedl do křesla, dal hlavu.do dlaní hluboce zamyšlen, aniž přispěl pomocí k probuzení ženy své ze mdlob. Já, vida všecko služebnictvo ve zmatku, rozhodl jsem se odejít, ať jsem spatřen čili nic, rozhodnut, že dopadnou-li mě, provedu něco, aby celý svět poznal spravedlivý hněv mých prsou na trestu falešného dona Fernanda a na nestálosti omdlevší zrádkyně. Ale osud, který mě asi zachovává pro horší bědy, jsou-li takové, rozkázal, abych v tom okamžiku měl dosti rozumu, kterého jsem potom pozbyl: upustiv od pomsty na svých největších nepřátelích (jež by byla snadná, neboť neměli o mé přítomnosti tušení) řekl jsem si, že sám na sobě a vlastní rukou vykonám trest, jehož oni zasloužili, a to snad ještě krutší, než bych byl tehdy vykonal na nich tím, že bych je zabil: neboť smrt náhlá rychle ukončuje trápení, ale smrt, jež záleží v trvalých mukách, zabíjí stále, a životu přece konce nečiní."

"Nakonec jsem vyšel z domu a vrátil se tam, kde jsem nechal mezka, dal jsem jej osedlat, bez rozloučení jsem naň vsedl a opustil měs-. to, neodvažuje se na ně zpět pohlédnout jako druhý Lot. Když jsem se viděl v širém poli sám a kryla mě tma noci, jejíž ticho mě zvalo k nářku, při němž nebylo obav, že jej někdo uslyší a pozná, povolil jsem hlasu a propukl do takového proklínání dona Fernanda a Lus-cindy, jako by jím bylo napraveno bezpráví na mně spáchané. Spílal jsem jí ukrutnic, nevděčnic, zrádných a necitelných a především lakomých, poněvadž bohatství sokovo zaslepilo zrak její vůle, odňalo mi ji a dalo ji tomu, k němuž se osud ukázal štědřejší a milostivější. A uprostřed zlořečení a urážek jsem ji zase omlouval říkaje si, že není divu, chtěla-li dívka vychovaná v domě rodičů, zvyklá poslušnosti, zachovati se podle jejich vůle, když jí přece dávali šlechtice tak významného, bohatého a vznešeného; neboť kdyby ho nechtěla, bylo by lze se domnívati, buď že nemá rozumu, buď že má jiného milence, což by bylo velmi na úkor jejího dobrého jména a pověsti. Potom jsem si znovu říkal, že kdyby byla řekla, že já jsem jejím snoubencem, všichni by viděli, že ve mně neudělala tak špatné volby, aby jí nakonec neodpustili, neboť dřív, než se jim naskytl don Fernando, nemohli si oni sami přáti nikoho lepšího za ženicha své dcery než mne, leč by si přáli věcí nerozumných; mohla říci dřív, než ji násilím přiměli k tomu poslednímu (aby dala svou ruku), že už jsem jí zadal svoji, a já bych přišel a potvrdil vše, co by se jí podařilo v té věci namluvit. Nakonec jsem zůstal na tom, že to bylo málo lásky, málo rozumu, mnoho ctižádosti a touha po vznešeném bydle, co způsobilo, že zapomněla na slova, jimiž mě oklamala a udržovala v pevné naději a čestné touze."

"S takovýmto nářkem a takovou bolestí projel jsem zbytek noci a dorazil jsem za úsvitu k jednomu z průsmyků v těchto horách, jímž jsem putoval další tři dny cestou necestou, až jsem zastavil na louce, nevím kde už v těchto horách, a tázal jsem se jakýchsi pastýřů tam po nejneschůdnější části horstva. Řekli mi, že zde, i ihned jsem se sem vydal s úmyslem skončit zde svůj život; když jsem se blížil této divočině, mezek můj klesl mrtev únavou a hladem, či spíše aby se zbavil tak zbytečného nákladu, jakým jsem byl já. Zůstal jsem opěšalý, umořen, ztýrán hladem, nemaje, ani nehledaje, kdo by mi pomohl."

"V tom stavu ležel jsem nevím jak dlouho na zemi, až jsem vstal, hladu prost, a nalezl u sebe několik pastýřů, kteří se mne asi v bezmoci ujali, neboť mi vyprávěli, jak mě nalezli a jak jsem mluvil takové nerozumnosti a nesmysly, že bylo zřejmo, že jsem ztratil ro-

zum. A od té doby cítívám, že ne vždy mám mysl zdravou, ale často tak zmořenou a skleslou, že se dopouštím tisícerých bláznovství, strhávám si šat, křičím v těchto pustinách, proklínám svůj osud a opakuji marně milované jméno své nepřítelkyně, nemaje v tom jiného úmyslu než zemřít s jejím jménem na rtech; když se vzpamatuji, jsem tak unaven a ubit, že sotva sebou pohnu. Mým obvyklým příbytkem je dutina korkovníku, schopná ukrýt moje bídné tělo. Pastýři skotu a koz, toulající se těmito horami, milosrdně mě vydržují kladouce mi jídlo na cesty a skály, kudy myslí, že asi půjdu, a tak, ač rozumu nemám, z přirozené nutnosti poznávám jídlo a dostávám chuť okusit je a vůli snísti je. Někdy mi vypravují, když mě najdou při smyslech, že vystupuji na cestách a odnímám jídlo násilím pastýřům, kteří je nesou ze vsi na salaše, ač mi je nabízejí dobrovolně. Takto trávím svůj bídný a bolestný život, dokud se nebesům nezráčí ukončit jej aneb způsobiti, abych si nevzpomínal na krásu a zrádnost Luscindinu a na urážku dona Fernanda. Učiní-li to, život mi ponechávajíce, myšlenky mé stanou se rozumnější; ne-li, nezbývá leč prositi je, aby se smilovala nad mou duší, neboť necítím v sobě schopnosti ni sil vyvésti své tělo z této nesnáze, do níž jsem je dobrovolně zavedl."

"To jest, pánové, hořký příběh mého neštěstí. Povězte, je-li takový, je možno líčit jej s menší bolestí, než byla u mne patrná? A nenamáhejte se přesvědčovati mě a dávati mi rozumné rady k mému vyléčení, neboť pomohou mi tak jako lék, předepsaný slavným lékařem nemocnému, jenž jej odmítá. Nepřeji si zdraví bez Luscindy, a poněvadž ona chce náležet jinému, ač patří nebo má patřiti mně, já chci být nešťastný, třebaže jsem mohl býti šťastný. Chtěla mě zničit navždy svou vrtkavostí, já míním ukojit její vůli usiluje se zničiti a bude to příkladem do budoucna, že mně jedinému chybělo to, co všem nešťastníkům zbývá, jimž nemožnost útěchy bývá právě útěchou, kdežto pro mne je jen důvodem k většímu žalu a bolesti, jež, myslím, neskončí leč smrtí."

Tu skončil Cardenio své dlouhé vypravování, svou historii stejně oplývající slzami jako láskou a v okamžiku, kdy se farář chystal říci mu pár slov útěchy, zarazil jej hlas, který zaslechl a jenž žalostným tónem pronesl, co se poví v dalším oddílu této knihy. Neboť na tomto místě končí moudrý a svědomitý dějepisec Cide Hamete Benen-geli oddíl přítomný.