Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 24. kde se pokračuje v dobrodružství v Sieře Moreně
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Vypráví historie, že don Quijote naslouchal nešťastnému rytíři z hor s velmi velikou pozorností, a ten promluvil řka: "Ať jste, pane, kdokoliv, neboť vás neznám, děkuji vám za váš projev zdvořilosti vůči mně a přál bych si, abych více než pouhou dobrou vůlí mohl se vám odvděčiti za vaše laskavé přijetí. Však osud můj nedopřává mi jiné věci, jíž bych se odsloužil za dobrodiní mně prokazovaná, než upřímnou touhou oplatit je."

"Mou upřímnou touhou je," odpověděl don Quijote, "sloužiti vám a rozhodl jsem se, že neopustím tyto hory, dokud vás nenaleznu a nezvím, není-li pro bolest, již v podivném svém životě projevujete, nějakého léku, a bude-li potřebí se za ním vydati, učiním tak co nejpilněji; jestliže by pak vaše neštěstí bylo z těch, jež zavírají brány vší útěše, chtěl bych plakati s vámi a hořekovati nad vámi, jak jen bych mohl, neboť v neštěstí je útěchou, i nalezneme-li někoho, koho zabolí. A jestliže moje dobrá vůle zaslouží být odměněna troškou laskavosti, prosím vás, pane, pro veškeru laskavost, již očividně v sobě ukrýváte, i zároveň vás zapřísahám ve jménu toho, co jste ve svém životě nejvíc miloval nebo milujete, abyste mi pověděl, kdo jste a co vás přimělo k životu či smrti v těchto pustinách, mezi divou zvěří; neboť zemřete mezi ní zcela odcizen své vlastní bytosti, jak to praví váš oděv i vzezření. Přisahám u rytířského řádu, který jsem přijal, ač nehodný a hříšník, a u svého řemesla potulného rytíře, že vyhovíte-li mi, pane, budu vám sloužiti upřímně (k čemuž mě váže, že jsem to, co jsem) buď odpomáhaje vašemu neštěstí, má-li odpomoci, buď pláče s vámi, jak jsem byl slíbil."

Rytíř z Křoví, slyše tak mluvit rytíře Smutné Postavy, jen se naň díval a díval a znovu si ho prohlížel od hlavy k patě a potom řekl: "Máte-li něco k jídlu, dejte mi to pro lásku boží, a až se najím, učiním vše, co chcete, v odměnu za tolik dobrých úmyslů, co mi zde bylo projeveno." Sancho vytáhl z tlumoku a pastýř z torby, čím by Otrhanec ukojil hlad, a tento jedl vše, co dostal, tak rychle, že neod-děloval od sebe jednotlivých soust a hltal je spíše, než jedl. Zatímco jedl, ani on, ani diváci nepromluvili slova.

Skončiv pokynul jim, aby jej následovali, což se stalo; uvedl je na zelenou lučinku za blízkým skaliskem, tam se natáhl na trávu a všichni ostatní učinili mlčky totéž; pak řekl Otrhanec, rozloživ se pohodlně: ,Je-li vám libo, pánové, abych vám krátce vyložil nesmírná svá neštěstí, musíte mi slíbit, že žádnou otázkou, aniž čímkoli jiným nepřerušíte nit mého smutného vypravování, neboť učiníte-li tak, ukončíte tím i líčení." Tato slova Otrhancova připomenula donu Quijotovi povídku, kterou mu vyprávěl jeho zbrojnoš, jak neuhodl počet koz přepravených přes řeku a jak příběh zůstal neukončen. Však Otrhanec pokračoval: "Činím toto opatření, poněvadž bych se nechtěl šířiti o svém neštěstí, neboť připomínati si je neslouží k ničemu, leda k jejich násobení, a čím méně mi budete klásti otázek, tím rychleji budu hotov, třebas nezamlčím nic důležitého, jen abych vám úplně vyhověl." Don Quijote mu to slíbil jménem všech a on po tomto ujištění počal takto:

Jmenuji se Cardenio, pocházím z jednoho z nejlepších měst Andalucie, můj rod je vznešený, moje rodina bohatá a moje neštěstí takové, že nad ním jistě plakali příbuzní a cítil je celý můj rod, ač mu nemůže odpomoci svým bohatstvím: proti ránám poslaným nebesy málo zmohou statky pozemské. V téže krajině žilo nebeské stvoření, do něhož láska vložila veškeru krásu, jíž si jen lze přáti: tak krásná byla Luscinda, dívka stejně vznešená a bohatá jako já, ale šťastnější a méně stálá, než býti měla odměnou za mé čestné úmysly. Tuto Luscindu jsem miloval, zbožňoval a toužil jsem po ní od svých útlých let a ona mě měla ráda s upřímností a ochotou, jak jí její mládí dovolovalo. Rodiče věděli o našich úmyslech a nemrzeli se, neboť uznávali, že, až zestárnou, nebudou si moci přál ničeho jiného než našeho sňatku; k tomu vedla i stejná cena našich rodů a bohatství."

"Léta běžela a s nimi rostla i láska obou, až se otci Luscindinu zdálo slušné odříci mi vstup do domu, čímž jaksi napodobil otce oné Thisby, tak básníky opěvované. A tento zákaz rozdmychal jen oheň lásky a touhy, neboť ač bylo vnuceno mlčení jazykům, nemohlo být vnuceno perům, jež svobodněji než jazyky vyjadřují, komu jim libo, co je v duši uzamčeno: neboť často přítomnost osoby milované zmate a odejme řeč i úmyslu nejrozhodnějšímu a jazyku nejodvážnějšímu. O nebesa, kolik psaníček jsem jí napsal! Jak něžné a počestné byly odpovědi! Kolik jsem složil písní a kolik milostných veršů, v nichž duše vyjadřovala a vyslovovala své city, kreslila své plamenné touhy, probouzela své vzpomínky a dodávala si odvahy! Vida, jak se soužím a jak se moje duše stravuje touhou po ní, roz-

hodí jsem se jednati a vykonati rázem, co se mi zdálo nutné, abych dosáhl vytoužené a zasloužené odměny: totiž požádati jejího otce, aby mi ji dal za právoplatnou manželku. A to jsem i učinil; on odpověděl, že mi děkuje za to, že jej chci poctít a uzavříti s ním čestné spojení; ale poněvadž prý je můj otec naživu, že jemu vlastně náleží přijíti s podobnou žádostí, neboť kdyby mu to snad nebylo tuze po vůli, že Luscinda není děvče, jež třeba vdávati či bráti si pokradmp. Poděkoval jsem mu za dobrýjeho úmysl, zdáloť se mi, že mluví pravdu a že můj otec bude se vším souhlasiti, jakmile jej zpravím."

"S tím záměrem jsem ihned šel svěřit se svému otci, ajakmile jsem vstoupil do jeho pokoje, nalezl jsem jej s otevřeným psaním v rukou; to mi podal, dřív než jsem otevřel ústa, a řekl: Z toho dopisu poznáš, Cardenio, jakou ti míní vévoda Ricardo prokázati milost. Tento vévoda Ricardo, jak asi, pánové, víte, je španělský šlechtic, který má statky v nejkrásnější části naší Andalucie. Vzal jsem list a přečetl jej: byl tak lichotivý, že i mně samému nezdálo se, že by můj otec neměl vykonati, oč v něm byl žádán, totiž aby mě poslal za vévodou, který si přál, abych byl společníkem, nikoliv sluhou, jeho prvorozeného syna, a sliboval mi, že se mi postará o postavení přiměřené úctě, již ke mně chová. Přečetl jsem list a oněměl jsem, zvláště když jsem uslyšel, co říká otec: za dva dny vydáš se, Cardenio, za vévodou a vzdávej Bohu díky, že ti otvírá cestu i k tomu, čeho si zasloužíš; a ještě leccos jiného dodal jakožto otec pamětlivý rad."

"Přišla doba mého odjezdu, promluvil jsem v noci s Luscindou, řekl jsem jí vše, co se sběhlo, a totéž jsem řekl i jejímu otci s prosbou, aby počkal nějaký den a nevdával dceru, až bych uviděl, co se mnou Ricardo zamýšlí; slíbil a ona mi slib potvrdila tisíci přísahami a vzdechy. Konečně jsem dorazil k vévodovi Ricardovi a byl jsem rovněž dobře přivítán, však od toho okamžiku počala své dílo závist: nepřáli mi staří sluhové domnívajíce se, že sliby přízně, jež mi vévoda činil, měly být naplněny na jich škodu. Ale ten, kdo se nejvíc z mého příchodu těšil, byl vévodův druhorozený syn, jménem Fernando, statný mladík, hezký hoch, štědrý a vášnivý, jenž vkrátce si mě hleděl tak nakloniti, že o tom kdekdo mluvil, a ačkoliv vévodský prvoroze-nec mě rovněž měl v oblibě a jevil mi přízeň, přece se mnou nenakládal tak láskyplně jako Fernando. Poněvadž pak mezi přáteli není tajností a důvěrnost, v níž jsem žil s donem Fernandem, stala se již opravdovým přátelstvím, zjevoval mi veškeré své myšlenky a hlavně o lásce, jež ho trochu zneklidňovala. Miloval selku, poddanou svého otce, a ta byla tak hezká, rozumná, zdrženlivá a počestná, že nikdo,

kdo ji znal, nedovedl rozhodnouti, kterou z těchto vlastností více vyniká a kterou předčí nad ostatní. Tyto pěkné vlastnosti hezké selky přiměly toužícího dona Fernanda, chtěl-li jí dosíci a míti ji celou, aby jí slíbil manželství, neboť jinak se jí zmocniti nemohl. Zavázán jeho přátelstvím, snažil jsem se nejlepšími důvody a nejnázornějšími příklady odraditi a odvrátit jej od tohoto záměru; ale vida, že mé úsilí nikam nevede, rozhodl jsem se sdělit věc vévodovi Ricardovi, otci. Ale don Fernando, lstivý a důmyslný, tušil to a obával se toho, neboť věděl, že jako dobrý služebník jsem povinen neskrývati věci tak škodlivé cti vévody svého pána, a proto, aby mě spletl a oklamal, prohlásil, že nemůže zapomenouti na tak podmanivou krásu jinak, leč vzdálí-li se na několik měsíců; a přál si, abychom odešli oba do domu mého otce pod záminkou vévodovi, že tam prohlédneme a nakoupíme znamenité koně, které v našem městě jsou prý nejlepší na světě. Sotva jsem jej vyslechl, puzen vlastní láskou, schválil jsem jeho rozhodnutí jako nejzdařilejší, jaké lze vymysliti, neboť jsem v něm viděl výbornou příležitost a shodu okolností, abych se znovu shledal se svou Luscindou. Pro toto myšlení a tu touhu jsem přikývl jeho názoru a posílil jeho úmysl řka, aby jej uskutečnil co nejrychleji, poněvadž vskutku vzdálenost působí i přes úmysly sebepev-nější."

"Když mi toto přišel říci, byl již té mladé selky využil jako manžel, jak jsem později zvěděl, a hledal příležitost uniknout do bezpečí, boje se trestu vévody, svého otce, až zví o jeho lehkomyslném kousku. Láska u mladých mužů bývá obyčejně pouhou smyslnou touhou, jež touží jen po rozkoši, a jakmile jí dosáhne, pomíjí, a to, co se zdálo láskou, mizí nemohouc trvati přes mez, již tomu položila příroda a jíž v pravé lásce není. Chci tím říci, že jakmile don Fernando pomiloval selku, jeho toužení se uklidnilo, zanícení ochla-dlo, a tvářil-li se prve, jako by toužil odejíti k vůli úlevě, snažil se nyní jen zmizeti, aby nebyl nucen plniti sliby."

"Vévoda mu dal svolení a mně rozkázal, abych jej provázel; přijeli jsme do našeho města, otec můj ho uvítal, jak náleželo, já se shledal s Luscindou a tužby moje znovu ožily (ač nikdy neumřely, ba ani ne-zeslábly); naneštěstí svěřil jsem se s nimi donu Fernandovi domnívaje se, že pro velké přátelství, jež mi jevil, nesmím mu ničeho tajiti. Vychválil jsem mu krásu, vtip a rozumnost Luscindinu, až mé chvalozpěvy probudily v něm touhu poznat dívku, honosící se tak krásnými vlastnostmi. Vyhověl jsem mu k svému neštěstí a ukázal jsem mu ji jedné noci ve světle svíčky v okně, kde jsme spolu mluvívali; vir

děl ji tak upravenu, že rázem zapomněl na všechny krásné ženy, které dosud poznal: oněměl, přestal vnímat, stal se zamyšleným a nakonec se tak zamiloval, jak uvidíte dále v líčení mého neštěstí. A aby jeho touhaještě vzrostla (mně ji tajil a nebesům samotným se s ní svěřoval), stalo se, že jednoho dne nalezl její dopis, v němž mě žádala, abych o ni požádal jejího otce, dopis tak rozumný, počestný a přitom tak milostný, že mi řekl, když jej přečetl, že v Luscindě jediné je více půvabu, krásy a rozumu než ve všech ostatních ženách světa dohromady."

Je ovšem pravda a doznávám to dnes, že ač jsem viděl oprávněnost pochval Fernandových, mrzelo mě, že je slyším z jeho úst, a počal jsem se strachovati a skrývati před ním; neboť nebylo opravdu chvíle, kdy by nechtěl, abychom mluvili o Luscindě, začínal o ní řeč, i když se to hodilo jako pěst na oko; to ve mně probouzelo nevím jakou žárlivost, ne že bych se bál nějakého neštěstí od dobroty a věrnosti Luscindiny, ale poněvadž osud slibuje mi štěstí zároveň je uváděl v pochybnost. Don Fernando snažil se stále čísti moje psaníčka Luscindě i její odpovědi pod záminkou, že má zalíbení v duchapl-nosti obou. I stalo se, že mě Luscinda požádala o rytířskou knihu ke čtení, v níž si velmi libovala, a byl to Amadis de Gaula..."

Sotva zaslechl don Quijote jméno rytířské knihy, řekl: "Kdyby mi Vaše Milost byla řekla hned na počátku vypravování, že milostivá slečna Luscinda ráda četla knihy o rytířích, nebylo třeba jiného líčení, abych pochopil vznešenost její mysli, neboť její mysl nebyla by tak ušlechtilá, jak vy jste, pane, líčil, kdyby nenalézala potěšení v tak chutné četbě: co se mne týče, je zbytečno dále plýtvat slovy líčením její krásy, ceny a rozumu, protože mi stačí věděti o její oblibě, abych prohlásil, že je nejkrásnější a nejrozumnější ženou světa. Přál bych si, pane, abyste jí byl poslal s Amadisem Galským i dobrého Dona Rugela Řeckého, neboť vím, že by se paní Luscindě velmi líbilo vypravování o Daraidě a Garaji, o vtipnostech pastýře Darinela i jeho podivuhodné pastýřské verše, zpívané a přednášené jím se vším půvabem, vtipem a nenuceností. Ale snad přijde čas, kdy bude lze napraviti tuto chybu, a k tomu stačí jen, půjde-li Vaše Milost se mnou do mé vsi, a bude obsloužen vším, čeho si žádá, neboť tam budu vám moci poskytnouti více než tři sta knih, jež jsou potěšením mé duše a radostí mého života. Ač si teď vzpomínám, že už nemám ani jediné zásluhou lstivosti zlých a závistivých čemokněžníků. A odpusťte mi, Milosti, že jsem se prohřešil proti svému slibu nerušiti vás v řeči, neboť, slyše o rytířských knihách a potulném rytířstvu, nemohu si po-

moci a musím mluviti, jako sluneční paprsky musí hřáti a paprsky měsíční rositi zemi. Tak tedy odpusťte a pokračujte, neboť nyní přijde to nejdůležitější."

Zatímco don Quijote mluvil, Cardeniovi klesla hlava na prsa jakoby v hlubokém zamyšlení a na dvojí vyzvání dona Quijota, aby pokračoval, nedal odpovědi a hlavy nezvedl. Až po notné chvíli ji vzpřímil a řekl: "Nemůže mi sejíti z mysli a nikdo na světě mi nevymluví ani mne nepřesvědčí a pouze darebák myslil by a věřil, že ničemný mistr Elisabat spal s královnou Madasimou."

"A to ne, u všech všudy," odvětil velmi hněvivě don Quijote a zrudl, jak míval ve zvyku: "To je zlomyslnost, či ještě lépe darebáctví. Královna Madasima byla velmi vážená dáma a nelze předpokládati, že tak vznešená panovnice by se zahodila s takovým mastičkářem, a kdo tvrdí opak, lže ničemně a přesvědčím jej o tom pěšky, koňmo, se zbraní nebo bez ní, v noci, ve dne, nebo jak se mu zlíbí."

Cardenio naň hleděl velmi pozorně: zmocňovalo se ho již šílenství a nebyl schopen pokračovati ve svém vypravování a don Quijote DYJeJ W1 ostatně ani neposlouchal: tak ho rozhořčilo, co slyšel o Ma-dasimě. Bylo kupodivu, jak se jí zastával, jako by byla jeho opravdu pravou a přirozenou paní: tak ho popletly ony zatracené knihy! Pravím tedy, že poněvadž Cardenio byl bláznivý a slyšel se nazývat lhářem, darebákem a jinak ještě, nechal žertů, popadl kámen vedle sebe a dal jím donu Quijotovi do prsou takovou ránu, až se rytíř překotil. Sancho Panza vida, jak se nakládá s pánem, vrhl se na blázna se sevřenou pěstí a Otrhanec ho přivítal podobně, srazil ho pěstí na zem, vskočil na něj a našlapal mu po své chuti žebra. Pastýř ho chtěl bránit, ale dostal jich také, a když je všechny zbil a potloukl, opustil je a s ušlechtilým klidem zmizel v lese.

Sancho vstal a rozvzteklen, že byl zřezán, aniž to zasloužil, chtěl si vylít zlost na pastýři řka, že on je vším vinen, neupozornivje, že onoho člověka časem posedá šílenství, a že kdyby to bývali věděli, byli by se měli na pozoru. Pastýř odvětil, že upozornění dal, a jestliže je Sancho neslyšel, není to jeho vinou. Sancho odsekl, pastýř také a nakonec se chytli za vousy a jali se tak do sebe mlátit, že nebýt dona Quijota byli by se roztloukli na kusy. Sancho v křížku s pastýřem křičel: "Nechtě mě, Milosti pane rytíři Smutné Postavy, protože na tomhle, který je sedlák jako já a nebyl pasován na rytíře, mohu se klidně pomstít za urážku a servat se s ním pěst proti pěsti ve vší počestnosti."

"To je pravda," řekl don Quijote, "ale já vím, že nemůže za to, co se stalo."

Tím je uklidnil a tázal se znovu pastýře, je-li možno nalézt Cardenia, neboť se mu velmi chtělo konce vypravování. Pastýř řekl, co řekl již dřív, že neví bezpečně o jeho skrýši, ale že zdrží-li se déle v této krajině, jistě ho nalezne, ať už při rozumu, nebo bez něho.