Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 21. jež jedná o skvostném dobrodružství, v němž dobyto slavné přílby Mambrinovy, a o jiných příhodách našeho nepřemožitelného rytíře
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Vtom začalo trochu pršet a Sancho by se byl chtěl schovat do valchy; ale donu Quijotovi se stala tak protivnou pro směšnost jejich příhody, že rozhodně odepřel do ní vejít, a tak, zahnuvše napravo, dostali se na jinou cestu než včerejší.

Záhy spatřil don Quijote jezdce, který měl na hlavě cosi zářícího, jakoby zlatého, a sotva jej zočil, obrátil se k Sanchovi a řekl: "Zdá se mi, Sancho, že není přísloví, jež by nemělo v sobě trochu pravdy, neboť všechna pramení z téže zkušenosti, matky všeho vědění, a zvláště pak to, jež říká: Kde se zavře jedna brána, otvírá se druhá. Povídám to, poněvadž zavřel-li nám osud dnes v noci bránu dobrodružství, jež jsme hledali, oklamav nás stoupou, nyní nám otvírá dokořán jinou k jinému, lepšímu a bezpečnějšímu dobrodružství, a kdybych jí nevešel, byla by to moje chyba a nemohl bych se vymlouvati na neznalost valchy a temnotu noční. Pravím tak, protože nemýlím-li se, blíží se někdo, nesoucí na hlavě přílbu Mambrinovu, o níž, jak víš, jsem přisahal."

"Dbejte, Milosti, na to, co říkáte, aještě víc na to, co děláte," pravil Sancho, "nechtěl bych, aby to byly zase valchy a zval-chovaly a zmandlovaly nám rozum docela." ,Abys měl ďábla bratrem," odvětil don Quijote, "co mají společného přílba a valchy?"

"To nevím/' odpověděl Sancho, "ale věru, kdybych mohl mluvit tak jako dřív, pověděl bych vám možná takové věci, že byste, Milosti, viděl, jak se mýlíte." Jak se mohu mýlit v tom, co říkám, zrádný úzkostlivče?" řekl don Quijote; "což nevidíš toho rytíře, který se k nám blíží na sivém koni, se zlatou přílbou na hlavě?"

"To, co vidím a rozeznávám," odpověděl Sancho, "je jen člověk na hnědém oslu, jako je můj, a má na hlavě něco blýsknavého."

"To je právě Mambri-nova helma," nato don Quijote; "ustup stranou a nech mne s ním samotná; uvidíš, jak beze slova, abych uspořil času, skoncuji toto dobrodružství, a přílba, jíž jsem si tak přál, bude mou."

"To si myslím, že ustoupím stranou," odvětil Sancho; "ale dej Bůh ještě jednou, aby to nebyla valcha."

"Už jsem vám řekl, bratře, abyste mi nepřipomínal ani pomyšlením těch valch," řekl don Quijote, "sice, u všech

všudy... a víc nepovím, zvalchuji vám duši!" Sancho umlkl ze strachu, aby jeho pán nesplnil slib, který naň vystřelil jako z kanónu.

Věc s tou přílbou, koněm a rytířem, jež don Quijote viděl, se měla tak, že v okolí byly dvě vesnice, jedna tak malá, že neměla ani apa-tyky, ani holiče, jež ta druhá, zcela sousední, měla, a tak holič z větší vsi dojížděl i do menší, když tam bylo třeba pustit nemocnému žilou nebo někoho oholit; proto tam jel i nyní, nesa svou mosaznou misku, a osud chtěl, aby během cesty počalo pršet; aby si nepromočil klobouk, který byl nejspíš nový, dal si na hlavu misku, a protože byla lesklá, blyštěla se na půl míle; jel n,a hnědém oslu, jak řekl Sancho. To vše bylo příčinou, že don Quijote viděl sivého koně, rytíře a zlatou přílbu; neboť cokoliv viděl, přizpůsoboval velmi lehce svému pomatenému rytířství a nezdravým myšlenkám. A když viděl, že nebohý jezdec je blízko, beze všech řečí v plném trysku zamířil naň píkou, maje v úmyslu ho naskrz probodnout; ale když byl už u něho, zvolal, stále v zuřivém běhu: "Braň se, otrocké stvoření, nebo mi dobrovolně vydej, co mi tak právem patří!" Holič, vida se naprosto nenadále na sebe řítit tuto příšeru, nemohl jinak uniknout ráně píkou, než že se svezl z osla, a aniž se země dotkl, vyskočil lehčí než kamzík a dal se po pláni do útěku, že by ho nedohonil ani vítr. Misku nechal na zemi a don Quijote se s ní spokojil řka, že ten pohan byl zcela rozumný, že utekl a že si vede jako bobr, který, je-li pronásledován lovci, si zuby ukousne to, proč, jak pudově ví, je stíhán.

Rozkázal Sanchovi zvednout přílbu a zbrojnoš obraceje ji v rukou řekl: "Namouduši, dobrá je to miska, stojí bratru za reál." Ďal ji pánovi, který ji postavil na hlavu toče s ní dokola a hledaje hledí; když je nenalezl, pravil: "Nejspíše pohan, na jehož míru byla nejprve tato slavná přílba ukuta, měl velkou hlavu, a tak naneštěstí polovice přílby schází." Když Sancho slyšel misce říkat přílba, nemohl se zdržet smíchu, však vzpomněl si na pánův hněv a zarazil uprostřed. "Proč se směješ, Sancho?" řekl don Quijote. "Směji se té velké hlavě, co měl pohan, majetník přílby, která se mi docela podobá holičské míse."

"Víš, co si myslím, Sancho? Tato slavná, očarovaná přílba dostala se asi nějakou podivnou náhodou do rukou člověka, jenž nepoznal a neocenil její hodnotu a který, nevěda co dělá, protože byla z ryzího zlata, rozpustil z ní polovinu pro peníze a z druhé poloviny udělal tuto jakoby holičskou misku, jak povídáš. Ale ať je to, co je, mně, který ji znám, nepřekáží proměna a spravím ji v první vsi, kde bude kovář, takže ji nepředstihne, ani se jí nevyrovná přílba, již ukul bůh kovářů pro boha bitev. Zatím ji budu nositi, jak se dá, protože

lepší něco než nic, tím spíš, že mě snadno uchrání ran kamením."

"To je pravda," řekl Sancho, "leda by létalo z praku, jako v bitvě oněch dvou vojsk, kde Vaší Milosti požehnali stoličky a rozbili baňku s tím blahoslaveným pitím, po kterém jsem div vnitřnosti nezvrátil."

"Nemrzí mě moc, že jsem o ně přišel, Sancho," řekl don Quijote, "neboť víš, že umím recept nazpaměť." ,Já také," odpověděl Sancho, "ale chraň Bůh, abych je připravil nebo okusil, co živ budu, a třebas v poslední hodince; ostatně nemyslím, že ho budu kdy potřebovat, protože mám v úmyslu stříci se všemi pěti smysly, abych byl raněn, nebo abych koho ranil. O létání na pokrývce nemluvím, protože podobná neštěstí nelze předem zamezit, a potkají-li našince, nezbývá než sevřít ramena, zatajit dech, zavřít oči a nechat se vyhazovat tam, kam se líbí osudu a pokrývce."

Jsi špatným křesťanem, Sancho," pravil slyše to don Quijote, "protože nezapomínáš na urážku, kterou ti jednou způsobili; ale věz, že je vznešené a šlechetné nevšímat si dětinství. Na kterou nohu jsi zchroml? které žebro ti zlomili? rozbil sis snad hlavu', že nemůžeš zapomenouti na ten žert? Neboť přihlédneme-li dobře k věci, byl to žert a kratochvíle, a kdybych to tak nechápal, byl bych se už tam vrátil a pro tvou pomstu způsobil bych více škody než Rekové pro uloupenou Helenu: kdyby Helena žila za našich časů, nebo moje Dulci-nea zajejích, jistě by nepožívala takové slávy pro krásu, jako požívá."

A tu vzdychl k nebi a Sancho řekl: "Ať to byl tedy žert, když se zaň nelze pomstít. Ale já vím, jaké to bylo žertování, a vím také, že mi nikdy nesejde z mysli, jako mi nesejde ze hřbetu. Však nechme toho a povězte mi, Milosti, co uděláme s tímhle sivým koněm, jenž se podobá hnědému oslu, kterého tu zanechal ten Martin, jehož Vaše Milost srazila ze sedla a jenž, podle toho, jak bral nohy na ramena a upaloval, nemá v úmyslu se proň vrátit, a při mé bradě, sivák je pěkný."

"Nemám ve zvyku," řekl don Quijote, "kořistit z těch, jež přemohu, a není rytířské odnímati jim koně a zanechávati je opě-šalé, leda by vítěz v bitvě přišel o svého vlastního: v tom případě je ovšem dovoleno vzíti si koně poraženého jakožto kořist z poctivého boje. Proto, Sancho, nech toho koně, nebo osla, když chceš, aby to byl osel, neboť až jeho pán nás uvidí vzdalovati se, vrátí se k němu."

"Bůhví že bych si jej vzal rád," odvětil Sancho, "nebo jej aspoň vyměnil za svého, jenž se mi nezdá tak dobrý. Věru, zákony rytířské jsou velmi těsné, nedovolují-li vyměnit osla za osla, a chtěl bych vědět, mohl-li bych vyměnit aspoň postroj."

"Nejsem si tím zcela jist," odpověděl don Quijote, "a pro tu pochybnost, než se lépe zpravím, do-

voluji ti jej vyměnit, potřebuješ-li jej nesmírně."

"Tak nesmírně," nato Sancho, "že kdyby to byl postroj na mne samého, nepotřeboval bych ho více než tohohle." A osmělen svolením provedl "mutatio-nem caparum" a vyzdobil své dobytče, že bylo pětkrát hezčí než prve.

Potom pojedli ze zbytků potravin, jež nesl mezek, napili se vody z potoka, tekoucího k valchám, ale neohlédli se k nim; tak si je zoŠ-klivili pro hrůzu, které jim nahnaly. Když umlkl jejich hněv, ba i nechuť, usedli do sedel, a aniž si zvolili určitou cestu (neboť to právě velmi vyznačuje bludné rytíře, že si žádnou nevolí), dali se, kam vedly Rocinanta oči, jež rozhodovaly o vůli jeho pána i osla, který jej následoval, ať jej kudykoliv vedl, v dobré shodě a družnosti. Dostali se na královskou silnici a dali se nazdařbůh bez cíle po ní.

Během takovéhoto cestování řekl Sancho svému pánovi: "Pane, chce mi Vaše Milost dát svolení k malé rozprávce? Od té doby, co jste mi dal ten krutý rozkaz mlčet, aspoň čtyři věci mi shnily v žaludku a nechtěl bych, aby přišla nazmar i ta, co mám na špičce jazyka."

"Pověz ji," pravil don Quijote, "a buď stručný v řeči, neboť dlouhé povídání nebývá příjemné."

"Povídám tedy, pane," odpověděl Sancho, "že už několik dní si myslím, jak málo se získá a dobude v dobrodružstvích, když je Vaše Milost hledá v pustinách a na křižovatkách; i když zde vítězně vykonáte ta nejnebezpečnější, nikdo to nevidí a nezví o tom a zůstanou navěky neznáma přes úmysly Vaší Milosti i přes to, že si zaslouží být známa. A tak se mi zdá, že by bylo lépe (toť se ví, s dovolením Vaší Milosti), abychom šli do služeb nějakého císaře nebo jiného vládce, který by válčil a v jehož službách by Vaše Milost ukázala cenu své osoby, svoji velkou moc a ještě větší rozum; až to pán, jemuž budeme sloužit, uvidí, volky nevolky nás musí odměnit každého podle zásluhy; a jistě tam bude i někdo, aby vypsal hrdinské skutky Vaší Milosti na věčnou paměť: o svých nemluvím, protože nevybočí jistě z mezí skutků zbrojnošských, ačkoli rozumím, že vypisují-li se v rytířstvu i činy zbrojnošů, nesmějí moje zůstat v kalamáři."

"Nemluvíš špatně, Sancho," odpověděl don Quijote; "ale dříve než se dostaneme k této možnosti, je třeba táhnouti světem jakoby na zkušenou, hledati dobrodružství a dosáhnouti jich pomocí jména a slávy, aby když takový rytíř přijde na dvůr nějakého velkého panovníka, byl už znám pro své skutky a aby, jakmile jej kluci spatří vjíždět městskou branou, všichni běželi za ním a křičeli okolo něho: to je rytíř Sluneční, nebo Hadí, nebo nějaký jinaký, podle znaku,

pod nímž vykonal svá hrdinství. To je ten, řeknou, který přemohl v souboji Brocabruna, obra úžasné síly, ten, který zbavil velkého Mameluka Perského zakletí, v němž spal téměř devět set let. A tak od úst k ústům poletí sláva jeho skutků, až na hluk chlapců i ostatního lidu se zastaví u oken svého královského paláce král toho království; a jakmile spatří rytíře, pozná jej po zbrani nebo po heslu na štítě a jistojistě řekne: .Vzhůru, ať vyjdou všichni rytíři mého dvoru přivítati výkvět rytířstva, jenž se tamto blíží.' A na ten rozkaz všichni vyběhnou a král sestoupí doprostřed schodiště, obejme ho vřele, políbí ho na tvář na znamení míru a pak ho za ruku dovede do komnaty paní královny, kde ji rytíř nalezne ve společnosti princezny, její dcery, jež bude z nejkrásnějších a nejdokonalejších dívek, jakou jen s velkou námahou lze nalézti na valné části dosud známého světa."

"Pak se ihned stane, že se princezna zadívá do rytíře a on do ní, a budou se zdáti jeden druhému bytostí spíše božskou než lidskou a nevědouce ani jak octnou se spoutáni a polapeni v spletené síti lásky s velikou trýzní v srdci, jak mají mluviti a jak si vyznati své mučivé city. Odtud jej bezpochyby odvedou do nějakého pokoje paláce, bohatě zařízeného, tam z něho sejmou zbroj a přinesou mu nádherný plášť šarlatový: a byl-li hezký ve zbroji, tím lépe bude vypadati v dvorském oděvu. Večer bude u tabule s králem, královnou a princeznou, ze které nespustí očí a bude si ji prohlížeti, aby přítomní neviděli, a ona učiní totéž stejně chytře, neboť už jsem řekl, že je to velmi rozumná dívka. Pak se sklidí ze stolu a nyní vstoupí dveřmi ošklivý a malý trpaslík s krásnou paní, jež, provázena dvěma obry, přichází ohlásiti dobrodružství, nastrojené starým kouzelníkem: ten, kdo je se zdarem vykoná, bude pokládán za nejlepšího rytíře na světě. Potom král rozkáže, aby všichni přítomní rytíři se o ně pokusili, však žádnému se nepodaří, leč rytíři-hostu, čímž sláva jeho ještě více vzroste. Princezna bude s tím náramně spokojena a bude pro ni radostí i odměnou, že zamířila svým srdcem tak vysoko."

,A nejlepší je, že král nebo kníže, nebo co je to, vede velmi urputnou válku s jiným panovníkem stejně mocným a rytíř-host jej po několikadenním pobytu na dvoře požádá za dovolení, aby mu mohl pomoci v té válce. Král mu je rád udělí a rytíř mu dvorně políbí ruce za tu milost. A té noci se rozloučí se svou dámou, princeznou, mřížovím zahrady, obklopujícím komnatu, v níž ona spí, na kterémžto místě s ní už několikrát rozmlouval dík prostřednictví a pomoci komorné, jíž princezna velmi důvěřuje. Rytíř si povzdychá, princezna

omdlí, komorná přinese vody u velkém strachu, neboť se blíží jitro a mohli by býti přistiženi na škodu cti její paní; konečně se princezna vzpamatuje, podá své bílé ruce mřížovím rytíři, jenž je tisíckrát zlíbá a vykoupe v slzách. Shodnou se oba na způsobu, jímž si budou podávati zprávy o všem, co je dobrého i zlého potká, a princezna ho poprosí, aby se vrátil co nejdříve: on jí to slíbí s mnoha přisahami. Znovu jí zlíbá ruce a rozloučí se tak dojat, že div žalem nezemře. Odejde do svého pokoje, vrhne se na lůžko, však nemůže usnouti bolem z rozloučení; vstane za raného jitra, jde dát sbohem králi, královně a princezně: tu zví, když se rozloučil s prvními dvěma, že princezna je nemocna a že nemůže přijímati návštěv. Rytíř si pomyslí, že je to žalem nad jeho odjezdem, a je tím tak dojat, že div zjevně neprojeví svou bolest. Komorná-prostřednice je přítomna, všimne si všeho a jde o tom zpravit svou paní, která ji uvítá s pláčem a řekne, že ž největších jejích bolestí je, že neví, kdo je její rytíř aje-li z rodu královského či ne. Komorná ji ujistí, že tak dvorný, jemný a statečný jako její rytíř nemůže býti leč muž královský a znamenitý. Ubohá se tím potěší a snaží se býti klidná, aby neuvedla své rodiče v podezření, a po dvou dnech vyjde zase ze svých komnat."

"Zatím již rytíř odejel; bojuje ve válce, přemůže králova nepřítele, dobude mnoha měst, triumfuje v mnoha bitvách. Vrátí se na dvůr, shledá se se svou paní na obvyklém místě a smluví s ní, že požádá krále o její ruku v odměnu za své služby. Král mu ji nechce dáti, nevěda, kdo jest. Ale přesto, ať už byvši unesena, ať jakkolivjinak, princezna se stane jeho ženou a její otec to má za velké štěstí, neboť se ukázalo, že rytíř je synem statečného krále, nevím kterého království, protože myslím, že není na mapě. Otec zemře, princezna dědí, zkrátka rytíř se stane králem. Nyní dojde k tomu, aby byl odměněn jeho zbrojnoš a všichni, kdo mu pomohli povznésti se tak vysoko: svého zbrojnoše ožení s nějakou komornou princezninou, nejspíše s tou, jež věděla o lásce a jež je dcerou velmi významného vévody."

"To si dám líbit," řekl Sancho, "a spolehnu se na to, protože se všecko doslova musí Vaší Milosti vyplnit, když je přece rytířem Smutné Podoby."

"Nepochybuj o tom, Sancho," odvětil don Qui-jote, "protože tímže způsobem a po těchže stupních, jak jsem vypravoval, dostávají se a dostávali se potulní rytíři na trůny královské a císařské. Teď stačí jén dávati pozor, který král křesťanský nebo pohanský vede válku a má hezkou dceru. Ale na to je dosti času myslet později, neboť, jak jsem ti řekl, dříve než navštívíš panovnický

dvůr, musíš se všude proslaviti. Také mi chybí ještě něco: i kdybych nalezl krále s válkou a krásnou dcerou a i kdybych došel neuvěřitelné slávy po celém světě, nevím, jak by se mohlo prokázati, že jsem z rodu královského, nebo alespoň císařovým synovcem. Král mi jistě nebude chtít dáti svou dceru za ženu, dokud se řádně o mně nezpra-vil, ač si této pozornosti zaslouží moje činy; tak se bojím, že přijdu pro tento nedostatek o to, co právem patří mé silné paži. Je pravda sice, že jsem šlechtic z rodu známého, majetný, a zákon stanoví za ublížení mé osobě pokutu pět set soldů; a mohlo by se státi, že mudrc, mající sepsati mou historii, tak rozebere moje příbuzenstvo a předky, že ve mně objeví vnuka královského z pátého či šestého kolena. Neboť věz, Sancho, že jsou dva druhy rodů na světě: jedni se odvozují od knížat a panovníků, však čas jim tolik ran zasadil, že končí nepatrným bodem jako pyramidy; jiní pocházejí z rodu nízkého, ale pozdvihují se od stupně k stupni, až se stanou velkými pány; tak je rozdíl v tom, že někteří bývali, čím už nejsou, a někteří jsou, čím nebyli, a možná že jsem z prvních; a až se pozná, že můj původ byl velký a slavný, král, můj nastávající tchán, se tím asi spokojí, však ne-li, princezna mě musí milovati do té míry, že přes odpor králův a třebas vědouc, že jsem synem podruhovým, mě pojme za manžela a pána. Pakli nikoliv, lze ji unésti a skrýti, kde se mi líbí, až čas nebo smrt zlomí hněv jejích rodičů."

"Tady lze také uvést,"'řekl Sancho, "co říkají někteří darebáci: Nepros, můžeš-li loupit, a ještě lépe: Lepší nůž v ruce než prosba v ústech. Povídám to proto, že kdyby pan král, váš tchán, nechtěl se přemoci a dát Vaší Milosti milostpaní princeznu, nezbývá opravdu než ji ukrást a ukrýt. Ale hloupé je to, že nežli nastane usmíření a ujmete se v míru království, chudák zbrojnoš bude sušit zuby, ledaže by ta důvěrnice, jež má být jeho ženou, zůstala s princeznou a on sdílel s ní svůj špatný osud, dokud to nebesa lépe nezařídí. Protože, myslím, může mu ji dát pán ihned klidně za zákonitou manželku."

"Proti tomu nelze nic namítati," řekl don Quijote. "Když je tomu tak," odpověděl Sancho, "stačí poručit se Bohu a nechat běžet osud, ať nás vede kamkoliv."

"Bůh to opatřiž," nato don Quijote, "jak si přeji a jak ty máš, Sancho, zapotřebí, a ten ať vyjde s málem, kdo se za nic nemá!"

"Pánbůh dej," řekl Sancho, "protože jsem ze starého křesťanského rodu; stačí mi, budu-li hrabětem."

"To věřím," odpověděl don Quijote; "a kdybys jím nebyl, nic nevadí, protože já, jsa králem, mohu ti snadno uděliti šlechtictví, aniž jsi je kupoval nebo se mi něčím zavděčoval, a jakmile tě udělám hrabětem, jsi šlechtic,

ať si říkají cokoliv, a musí ti říkat Výsosti, ať jim to je třebas zatěžko."

"Bez starosti," řekl Sancho, "však já bych si zjednal už nespěkt."

"Respekt musíš říci, a ne nespekt," pravil jeho pán. Jak si přejete," odpověděl Sancho Panza; "povídám, že bych si to uměl zařídit, protože jsem, namouduši, byl jeden čas poslem u nábožného bratrstva a šat poslovský mi tak slušel, že všichni říkali, že bych se hodil i za starostu toho bratrstva. A copak to bude teprv, až obléknu vévodský kabát, nebo se ověším zlatem a perlami jako cizí hrabě? Vsadím se, že se na mne budou chodit dívat na sto mil cesty."

"Budeš vypadati pěkně," pravil don Quijote, "ale budeš si musit dáti oholiti vousy, protože je máš tak husté, rozcuchané a neuhla-zené, že nedáš-li je holit aspoň přes den, na dostřel se pozná, co jsi zač."

"To stačí," řekl Sancho, "najmout holiče a vydržovat si ho doma, a bude-li potřebí, musí všude za mnou jako štolba za grandem." Jakpak ty víš," tázal se don Quijote, "že grandové s sebou brávají štolby?"

"Povím vám to," odpověděl Sancho, "před lety byl jsem měsíc v sídelním městě a tam jsem viděl se procházet malého mužíčka, o kterém říkali, že je velmi velkým pánem, a za ním jel na koni člověk, který se ho na krok nepustil, že se podobal jeho ocásku. Ptal jsem se, proč ten muž nejede vedle prvního, ale stále za ním, a tu mi řekli, že je to štolba a že je zvykem grandů nechávat si je za zády. Od té doby to vím a nezapomněl jsem na to dosud."

"Máš pravda," řekl don Quijote, "a můžeš tedy s sebou bráti svého holiče, neboť zvyky nevznikly všechny najednou, ani nepřišly naráz a tak ty můžeš býti prvním hrabětem, který se nechává provázeti holičem. Ostatně holiti bradu je důvěrnější službou než sedlati koně."

"O holiče se už já postarám," řekl Sancho; "a vy se, Milosti, starejte o to, být králem a udělat mě hrabětem."

"Zajisté," odvětil don Quijote a zvednuv oči, spatřil, o čem se vypráví v následující kapitole.