Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 20. o nevídaném a neslýchaném dobrodružství, jehož žádný slavný rytíř na světě nepodnikl s menším nebezpečím než statečný don Quijote de la Mancha
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

"Nelze jinak, pane, než že tato tráva svědčí, že tu někde blízko je nějaký pramen nebo potůček, jenž trávu svlažuje, a proto nejlíp bude, postoupíme-li trochu; snad najdeme, čím utišit tu hroznou žízeň, jež nás vysiluje a jež je jistě horší než hlad." Rada se donu Quijotu líbila, vzal za otěž Rocinanta, Sancho za ohlávku osla, naloživ naň dřív zbytky zásob jídla, a počali sestupovati po louce potmě, neboť temnota noční jim nedovolovala prohlédnout. Ale ušli sotva dvě stě kroků, když zaslechli silný šum vody, jako by padala z velkých, vysokých skalisk. Ten šum je naplnil radostí, však zastavivše se, aby poznali, odkud přichází, zaslechli pojednou jiný hluk, kterýjim vzal radost z vody, zvláště Sanchovi, jenž byl od přírody bázlivý a malo-dušný. Pravím, že uslyšeli pravidelné údery s řinčením železa a řetězů, jež, provázeny zuřivým hukotem vody, poděsily by každé srdce krom srdce dona Quijota. Noc byla, jak už řečeno, tmavá a oni se dostali pod několik vysokých stromů, jichž listí, zmítané lehkým větrem, vydávalo strašidelný, tichý zvuk. Samota, místo, tma, šum vody s ševelením listí, vše to nahánělo hrůzu a děs, tím spíše, že údery neustávaly, ani vítr neusínal, ani se nerozednívalo. Ke všemu ještě nevěděli ani, kde to jsou.

Ale don Quijote, provázen svou nebojácnou odvahou, vyskočil na Rocinanta, chopil se štítu, sklonil píku a řekl: "Příteli Sancho, věz, že jsem se narodil z dopuštění nebes v tomto našem věku železném, abych v něm vzkřísil věk zlatý, nebo pozlacený, jak se říká. Jsem ten, jemuž jsou vyhrazena nebezpečí, velké výkony, statečné skutky. Jsem, opakuji, ten, jenž má vzkřísiti udatenství Kulatého stolu, dvanácti péru francouzských a devíti rytířů Slávy a jenž má zastíniti Pla-tiry, Tablanty, Olivanty a Tiranty, Feby a Belianise s celou řadou jiných potulných rytířů zašlých časů tím, že v tomto svém věku vykonám tak nesmírné a podivné výkony válečné, že zastíní i nejslavnější jejich rekovství. Vidíš dobře, věrný a poctivý zbrojnoši, temnotu této noci, jak je divně tichá, jak hluše a zmateně šumí listí stromů, jak strašidelně hlučí voda, již hledáme a která jako by pa-

dala z vysokých hor měsíčních, a slyšíš to ustavičné bušení, jež zraňuje a uráží náš sluch. Všechny ty věci dohromady, ba každá, o sobě stačí, aby nahnala strachu, hrůzy a děsu do prsou samého Marta, tím spíš do hrudi, nezvyklé podobným příhodám a dobrodružstvím. Však to vše, co ti zde líčím, je jen pobídkou probouzející mého ducha a působící, že už se odvaha vrací do mých prsou s přáním podstoupiti toto nebezpečí, ať je jakkoliv obtížné. Proto utáhni trochu sedlo Rocinantovi a zůstaň tu sbohem a čekej mě tu ne více než tři dny; nevrátím-li se do té doby, můžeš se odebrati zpět do naší vsi a odtud, chceš-li mi prokázati laskavost a dobrý skutek, půjdeš do Tobosa a řekneš neporovnatelné paní mé Dulcinei, že její oddaný rytíř zahynul vykonávaje věci, jež ho měly učiniti hodným zváti se je - jím."

Když Sancho uslyšel slova pánova, jal se plakat velmi dojat a řekl mu: Já, pane, nevím, proč Vaše Milost chce jít do tak strašlivého dobrodružství. Teď je noc, nikdo nás tu nevidí, můžeme snadno zahnout a vyhnout se nebezpečí, i kdybychom tři dny neměli pít. A protože nás nikdo nevidí, nikdo nám nenadá zbabělců; tím spíš, že jsem slyšel kázat našeho faráře, však ho Vaše Milost zná, že kdo mečem zachází, mečem i schází: a proto není dobře pokoušet Boha tak vyzývavým jednáním, z něhož nelze vyváznouti leda zázrakem. Nebe těch zázraků prokázalo Vaší Milosti už dost, že jste nelítal do vzduchu jako já a ušel jste vítězně, svobodně a bez úrazu tolika nepřátelům, kteří provázeli mrtvého. A jestli tohle všecko nepohne a neobměkčí vaše tvrdé srdce, nechte se pohnout pomyšlením, že jakmile odtud Vaše Milost odejde, vydám strachem svůj život každému, komu napadne mi jej vzít. Opustil jsem domov, děti i ženu jen pro službu u vás, protože jsem myslil, že mi u vás bude lépe, a ne hůře; ale lakomost dře vlastní pytel a mne připravila o mé naděje, protože když jsem nejvíc doufal, že dostanu ten zatrápený, nešťastný ostrov, který mi Vaše Milost tolikrát slíbila, vidím, že mě místo všeho chcete nyní opustit v liduprázdné pustině. Pro jediného Boha, pane, neubližujte mi, a nechcete-li upustit docela od vykonání té věci, odložte to aspoň do rána, protože podle zkušenosti, které jsem nabyl za svých pastýřských let, zbývají do rozednění jen tři hodiny: ústí Velkého rohu máme nad hlavou a o půlnoci bývá v směru levé paže." Jak můžeš, Sancho, vědět," řekl Don Quijote, "o směru a kde máme to ústí nebo neústí, o němž mluvíš, když je noc tak tmavá, že na celém nebi není ani hvězdičky."

"Toje pravda," řekl Sancho; "ale strach má velké oči a vidí i věci pod zemí, natož na

nebi, zvlášť je-li opravdu patrno po dobré úvaze, že den je blízko."

"Ať je blízko nebo daleko," odpověděl don Quijote, "ale nesmí se říci o mně nyní ani nikdy, že slzy a prosby mě odvrátily od konání toho, co se na rytíře patří. A proto tě prosím, Sancho, mlč a Bůh, který mi vnukl podstoupiti nyní toto tak nevídané a hrůzyplné dobrodružství, postará se už o můj zdar a o potěchu pro tvůj zármutek. Učiň, co máš učiniti, utáhni sedlo Rocinantovi a zůstaň zde, neboť já se vrátím brzo, ať živ, ať mrtev." Sancho vida pevné rozhodnutí svého pána, i jak málo u něho zmohly slzy, rady a prosby, rozhodl se užít chytrosti a zdržet ho, bude-li lze, až do rána a tak, když utahoval koňské sedlo, klidně a tiše přivázal k ohlávce svého osla obě Ro-cinantovy nohy, takže don Quijote chtěje odjet nemohl, neboť kůň nemohl vpřed, leda skoky. Sancho Panza při pohledu na úspěch své lsti pravil: "Nu tak, pane, nebesa dojata mým pláčem a nářkem ustanovila, že se Rocinante nehne, a vzdorovat zde, bodat jej a bít, znamená dráždit osud a lít oleje do ohně." Don Quijote si zrovna zoufal, čím víc pobízel koně patami, tím méně sebou tento hýbal; nenapadlo jej, že je svázán, i uznal za dobré klidně vyčkat, až se rozední, nebo až se Rocinante pohne.

Jsa přesvědčen, že tu nehraje lest Sanchova, řekl: "Když už tedy nemůže Rocinante z místa, spokojím se čekáním, až vyjde zoře, ač bych plakal, že si dává tak načas." ,Je zbytečno plakat," odpověděl Sancho, "neboť vás budu bavit vypravováním až do rána, nechcete-li slézt z koně a vyspat se trochu na zelené trávě, jež je k službám potulným rytířům, abyste byl bystřejší ráno, až budete mět provést ten neporovnatelný výkon, jenž na vás čeká." Jak to, slézt a vyspat se?" řekl don Quijote; jsem snad z těch rytířů, kteří v nebezpečí odpočívají? Spi ty, jenž jsi se narodil pro spaní, a dělej, co chceš, já budu dělati co uvidím, že nejlépe odpovídá mé hrdosti."

"Nezlobte se, milostivý pane," odvětil Sancho, "neřekl jsem to proto," a přišel k němu, jednou rukou se opřel vpředu o sedlo, druhou vzadu o sedlo, takže objal levou kyčli pánovu, a nehnul se od něho na krok; tak se bál úderů, jež stále střídavě zněly.

Don Quijote řekl, aby mu vypravoval něco zábavného, jak byl slíbil; Sancho odpověděl, že by velmi rád, kdyby ho neděsilo, co slyší: "Ale přece zkusím vypravovat jeden příběh, který, podaří-li se mi to a nebudu-li vyrušován, bude tím nejlepším příběhem, a dejte, Milosti, pozor, neboť začínám. Jak to bylo, tak bylo, a pojde-li z toho štěstí, ať je pro všechny, a jestli neštěstí, ať potká toho, kdo je hledá, a všimněte si, Milosti, můj pane, že začátek, který staří dávali svým

vypravováním, nebyl jen tak ledajaký, ale byl to výrok Římana Catona Zonzorina (pozn.: Sancho mrzačí tu jméno Catona Censorina; zonzorin od zonzo nechutný hlupák), který praví: neštěstí ať potká toho, kdo je hledá, což se sem hodí jako prsten na prst, aby Vaše Milost zůstala zde a nehledala nikde neštěstí, ale abychom se vrátili jinudy, protože vás nikdo nenutí, abychom lezli tam, kde nás čekají takové hrůzy."

"Povídej příběh, Sancho," řekl don Quijote, "a o cestu, kterou půjdeme, nech starost mně!"

"Povím vám tedy," pokračoval Sancho, "že v jedné vsi v Extremaduře byl jeden kozí pastýř, chci říci, že ty kozy pásl, a ten kozí pastýř, povídám, se jmenoval Lope Ruiz a ten Lope Ruiz chodil za pastýřkou, která se jmenovala Torralva a ta pastýřka Torralva byla dcera bohatého dobytkáře a ten dobytkář..."

Jestliže budeš příběh vypravovati takto, Sancho," řekl don Quijote, "a budeš-li dvakrát opakovati to, co jsi už řekl, neskončíš ani za dva dny. Mluv souvisle a vypravuj rozumně, nebo raději mlč!"

"Tak jako já vypravuju," odpověděl Sancho, "se u nás vypravují všechny příhody a já to jinak neumím a není hezké, že Vaše Milost na mně chce, abych zaváděl novoty."

"Mluv, jak chceš," nato don Quijote, "když už si osud přeje, abych tě nemohl neposlouchat, pokračuj!"

"Tak tedy, můj nejdražší pane," pokračoval Sancho, ,jak jsem už řekl, ten pastýř chodil za pastýřkou Torralvou a to byla holka tlustá, divoká, bezmála jako chlap, protože měla pod nosem trochu vousy, ještě teď ji vidím."

"Tudíž jsi ji znal?" pravil don Quijote. "Ale neznal," odpověděl Sancho; "však ten, co mi vypravoval tento příběh, řekl, že je tak jistý a pravdivý, že mohu klidně, až jej budu vypravovat, tvrdit a přisahat, že jsem všecko viděl. A tak, jak ten čas plynul, čert, který nespí a ve všem překáží, způsobil, že láska pastýře k jeho pastýřce se změnila na nenávist a nevůli, a příčinou toho podle zlých jazyků bylo prý, že ho uváděla v žárlivost a nějak že to přesahovalo meze, a tak si ji pastýř zošklivil, a aby ji neviděl, chtěl opustit kraj a odejít, kde by ji už jeho oči nespatřily; Torralva, když viděla, že jí Lope pohrdl, měla ho ráda jako nikdy předtím."

"To je přirozená povaha žen," pravil don Quijote, "povrhat tím, kdo je miluje, a milovati toho, kdo je odmítá. Pokračuj!"

"Stalo se," řekl Sancho, "že pastýř uskutečnil své rozhodnutí, sehnal své kozy a dal se po pláních extremadurských směrem ke království portugalskému. Torralva to zvěděla a vydala se za ním a sledovala jej zpovzdálí pěšky, bosá, s holí v ruce a tlumokem na zádech, v němž prý měla střep zrcadla, kus hřebenu a nějakou škatulku liči-

dla na obličej; ať měla konečně, co měla, teď to nechci zjišťovat. Jen povím, že prý pastýř došel až k řece Guadianě, která tou dobou byla rozvodněna a téměř vystupovala z koryta, a nebylo tam člunu, ani prámu, ani převozníka, jenž by přepravil jeho i stádo, nad čímž se velmi zarmoutil, protože viděl, že Torralvaje už blízko a že ho bude nejspíš velice obtěžovat pláčem a prosbami; dlouho se díval, až uviděl rybáře, jenž měl s sebou malou lodičku, na niž by se byla vešla pouze jedna osoba ajedna koza, ale přece se s ním dohodl, že přepraví jeho samého i jeho tři sta koz. Rybář vstoupil do člunu a převezl jednu kozu, vrátil se zas a převezl druhou, vrátil se zas a převezl třetí. Dávejte, Milosti, pozor na kozy, co rybář převáží, protože zapo-menete-li jednu, příběh je u konce a dál vypravovat už to nepůjde. Povídám tedy, že přívoz na druhé straně byl pln bahna a kluzký a rybáři dlouho trvalo, než se vrátil. Přesto přepravil ještě jednu kozu a ještě jednu."

"Předpokládej, že je převezl už všechny," řekl don Quijote, "a nejezdi a nevracej se takto, sic je nepřepravíš ani za rok."

"Kolik je jich už na druhé straně?" ptal se Sancho. "Starého kozla," odpověděl don Quijote. "Ale vždyť jsem vám říkal, abyste dobře počítal. Teď je, namouduši, příběhu konec a nelze dál vypravovat." Jak to?" řekl don Quijote; je tak důležito pro příběh věděti podrobně, kolik koz přeplulo, že vypadne-li jedna z počtu, nemůžeš pokračovati ve vypravování?"

"Ne, pane, to ne," odvětil Sancho; "ale když jsem se vás zeptal, kolik koz bylo přepraveno, a vy jste odpověděl, že nevíte, v tom okamžiku mi vypadlo z paměti všecko, co jsem měl ještě říci, a bylo to opravdu velmi pěkné a byl byste spokojen."

"Tak tedy," pravil don Quijote, ,jsi už dovypravoval aje po povídce?" ,Je po ní, jako po mé matce," nato Sancho.

"Opravdu," řekl don Quijote, "vypravoval jsi tu nejnovější bajku, příběh nebo historii, kterou lze jen na světě vymysliti, a způsob, jak jsi ji vyprávěl a ukončil, neuvidím a neviděl jsem za celý život, ač jsem mnoho jiného od tvého vtipu nečekal. Ale nedivím se, možná že ty údery, které neustávají, ti popletly rozum."

"Všechno je možné," odpověděl Sancho., "ale to vím, že v mé povídce není už co dále říci, protože končí tam, kde počne zmatek při počítání koz na přívozu." ,Ať si končí, kde chce," řekl don Quijote, "podívejme se, může-li se hýbati Rocinante." Pobídl jej zase ostruhami, on se dal znovu do skoku a opět stanul; tak byl dobře svázán.

V tu chvíli, zdá se, že buď působením ranního chladu, jenž nastával, buď že snědl něco projímajícího, buď konečně (a to je nejpravděpodobnější) způsobem přirozeným, Sanchovi se velmi zachtělo

vykonat to, co jiný zaň vykonat nemohl; ale měl takový strach, že se neodvažoval vzdálit se na píď od svého pána; ale stejně bylo nemožné chtít se zdržet toho, čeho se mu chtělo, a tak jediné, co pro pokoj duše učinil, bylo, že sundal pravici vzadu ze sedla a pěkně, tiše si rozepjal jedinou přezku, která mu spínala kalhoty, jež mu spadly a zůstaly na zemi kol nohou jako okovy; pak zvedl košili nejvýš co mohl, obnaživ mocný zadek. Myslil si, že to zcela stačí, aby se zbavil té hrozné tísně a úzkosti, ale jiná horší mu nastala, když poznal, že neprovede svou bez hluku, i počínal zatínat zuby, stahovat ramena a tajit dech, co jen mohl. Ale přes všecku svou bdělost byl tak nešťasten, že nakonec způsobil přece trochu hluku, velmi se lišícího od hluku, který v něm probouzel tolik strachu. Don Quijote to uslyšel a ptal se: "Co je to slyšet, Sancho?"

"Nevím, pane," odpověděl tento; "musí to být něco nového, protože dobrodružství a nehody nikdy nepočínají s málem."

Pokusil se znovu o štěstí a podařilo se mu to tak dokonale, že bez dalšího hluku a hřmotu si pomohl od toho tížícího trápení. Ale poněvadž don Quijote měl smysl čichový tak jemný jako sluchový a Sancho byl zrovna u něho, jako k němu přišitý, výpary stoupaly téměř přímo vzhůru k němu a nebylo lze zamezit, aby také nedospěly částečně k jeho nosu, a jakmile se tam dostaly, stiskl si don Quijote nos dvěma prsty a trochu huhňavě povídal: "Zdá se mi, Sancho, že máš velký strach."

"Mám," odpověděl Sancho, "ale proč to pozoruje Vaše Milost nyní víc než dřív?"

"Protože je tě nyní víc cítit, a nikoliv ambrou," odvětil don Quijote. "To je možné," řekl Sancho, "ale za to nemohu já, ale Vaše Milost, jež mě vláčí v takovou hodinu po nehostinných místech." Jdi odsud na tři nebo na čtyři kroky, příteli!" pravil don Quijote, aniž pouštěl prsty z nosu, "a dej si na sebe od nynějška větší pozor, a také dbej více na mne, neboť jen moje důvěrnost k tobě způsobila tuto tvou nevážnost."

"Vsadím se," Sancho nato, "že si Vaše Milost myslí, že jsem provedl něco, co jsem neměl."

"Už o tom přestaň, Sancho!" odpověděl don Quijote.

Za těchto a podobných řečí pán a sluha přečkali noc; ale Sancho vida, že se jitro přiblížilo, hbitě rozvázal Rocinanta a oblékl si kalhoty. Jakmile se Rocinante ucítil volný, ač sám nebyl nijak bujný, jako by procitl, počal se vzpínat, poněvadž, žádáme ho za prominutí, ale všemi čtyřmi vyhazovat neuměl. Don Quijote vida, že se Rocinante hýbe, měl to za dobré znamení, aby, jak věřil, podnikl ono nebezpečné dobrodružství. Zatím svítalo, bylo čím dál tím zřetelněji vidět a don Quijote spatřil, že je pod několika vysokými stromy, byly

to kaštany, jež vrhají velmi temný stín; bušení neustávalo, ale nebylo vidět, co je působí, a proto bez dalšího meškání dal pocítit Rocinan-tovi ostruhy; znovu se louče se Sanchem, přikázal mu, aby ho tu čekal tři dny nanejdéle, jak mu byl už řekl, a nevrátí-li se do té doby, aby měl zajisté, že se zalíbilo Bohu, aby v tom nebezpečném dobrodružství přišel o život. Znovu mu opakoval vzkaz a poselství, jež má od něho vyřídit paní Dulcinei, a aby se neobával o plat za službu, protože pořídil testament, dřív než opustil vesnici, v němž mu byla určena mzda podle délky času, po nějž sloužil; ale že pomůže-li mu Bůh z nebezpečí ve zdraví, zdaru a bez újmy, může být víc než jist slíbeným ostrovem.

Sancho se znovu jal plakat při nových truchlivých řečech svého dobrého pána a rozhodl se neopouštět ho až do konce podniku. Podle slz a tohoto čestného rozhodnutí Sancha Panzy soudí autor našeho vypravování, že byl jistě z dobré rodiny a přinejmenším z rodu odedávna křesťanského. Sanchův smutek dojal poněkud jeho pána, ale ne tak, aby projevil nějakou slabost, ale ukrývaje se, jak mohl, zaměřil v stranu, odkud se zdál přicházet hluk vody a bušení. Sancho ho následoval pěšky, drže, jak míval ve zvyku, za ohlávku osla, věčného druha v slastech i strázních; a po notném kusu cesty pod kaštany a jinými temnostinnými stromy dorazili na lučinu pod vysokými skalami, z nichž se řítil prudký vodopád; u paty skal stálo několik chatrčí spíše podobných zříceninám, a oni zpozorovali, že z nich vychází ten hluk a hřmot a bušení, jež dosud neustávaly. Rocinante se polekal hlukem vody a ranami, však don Quijote krotě jej blížil se pomalu k chalupám, poroučeje se z celého srdce své paní s prosbou, aby ho v nebezpečné té chvíli chránila, a zároveň se poroučel i do vůle boží, aby naň nezapomněla. Sancho se nehýbal ani na krok od jeho boku, natahoval, seč byl, krk a koukal Rocinantovi mezi nohami po tom, co jej tak neklidnilo a děsilo.

Ušli dalších asi sto kroků, když se za rohem objevila patrně a zjevně jediná příčina onoho děsivého a strachu jim nahánějícího hluku, jenž je po celou noc zarážel a lekal: čtenáři, nezlob se, bylo to šest valchových stoup, jež střídavými ranami působily hřmot. Když don Quijote spatřil, co to je, oněměl a zdřevěněl od hlavy k patě. Sancho se naň podíval a viděl, že kloní hlavu na prsa se zřejmým výrazem studu. Don Quijote se také podíval na Sancha a viděl, že má tváře nadmuté a ústa plna smíchu a že už už propuká, i nemohl se přes svůj zármutek při pohledu na Sancha Panzu neusmát. Ajakmile Sancho zpozoroval, že jeho pán počal, nechal přemáhání a spustil tak, že si musil

pěstěmi tlačit břicho, aby nepukl. Čtyřikrát se uklidnil a čtyřikrát znovu začal stejně s chutí jako poprvé, až to nebylo donu Quijotovi milé, a zvláště když slyšel, že říká jako na posměch: "Příteli Sancho, věz, že jsem se narodil z dopuštění nebes v tomto našem věku železném, abych v něm vzkřísil věk zlatý nebo pozlacený. Jsem ten, jemuž jsou vyhrazena nebezpečí, velké výkony, statečné skutky." A takto opakoval všechna nebo většinu slov, jež don Quijote pronesl, když poprvé uslyšeli bušení. Don Quijote vida, že si z něho Sancho tropí posměch, pohněval se do té míry, že zvedl píku a přišil mu takové dvě rány, že, kdyby mu je byl dal do hlavy místo přes záda, byl by zbaven povinnosti zaplatit mu mzdu, leda jeho dědicům.

Sancho boje se, aby mujeho posměšky nevyneslyještě více, než mu vynesly, řekl mu velmi poníženě; "Uklidněte se, Milosti, neboť, namouduši, jen žertuji."

"Protože žertujete vy, nežertuji já," odpověděl don Quijote; "pojďte sem, pane Veselý, zdá se vám, že jsem neprojevil odvahu potřebnou k podniknutí a vykonání nějakého opravdu nebezpečného dobrodružství, jež nás tu mohlo čekati místo valch? Jsem snad povinen, jsa rytířem, znáti a rozeznávati zvuky, a uhodnouti, které jsou od stoupy a které ne? Tím spíš, že může býti, a tak tomu i je, že jsem stoupy za celý svůj život neviděl, kdežto vyje znáte jako bídný sedlák, jímž jste, narodil jste se a byl jste vychován mezi nimi. Učiňte tedy, aby se těch šest stoup proměnilo v šest obrů, a pošlete je na mne jednoho po druhém nebo všecky najednou a ne-položím-li je všechny bradou vzhůru, tropte si ze mne šašky, jak si přejete."

"Nechme toho, pane," odvětil Sancho, "neboť přiznávám, že jsem zašel trochu daleko. Ale povězte mi, Milosti, teď, když jsme zase zadobře - a Bůh vám pomoz ze všech dobrodružství vyjít tak zdráv a bez úrazu jako z tohohle! Nebylo to k smíchu, a ještě teď, když o tom mluvíme, ten velký strach, co jsme měli? Alespoň ten, co jsem já měl, neboť o Vaší Milosti už vím, že jej nezná a neví, co je strach a děs."

"Netvrdím," odpověděl don Quijote, "že co nás potkalo, nezaslouží smíchu; ale nemá se o tom mluvit, neboť všichni lidé nejsou rozumní a neumějí změřiti věc správně."

"Zato Vaše Milost dovedla ji změřiti přesně," odpověděl Sancho, "když mě chtěla změřit píkou přes hlavu a dala mi přes záda díky Bohu a rychlosti, se kterou jsem se uhnul. Ale co, děkuji i za to, protože jsem slyšel: ,Miluje syna svého, kdo ho metlou trestá', a velcí pánové dávají svému sluhovi za špatné slovo, jež mu řeknou, na nové kalhoty, ačkoliv nevím, co mu dávají za ránu píkou přes záda; ledaže snad potulní rytíři dávají za takový výprask ostrov nebo království na pevnině."

"Vskutku by se mohlo státi," řekl don Quijote, "že všecko, co říkáš, by se uskutečnilo; a odpusť mi, co se stalo, neboť jsi rozumný a víš, že v první zlosti nikdo za sebe ručiti nemůže, a dej pozor, aby ses napříště zdržel a střehl příliš důvěrně se mnou mluviti, neboť ač jsem nekonečný počet rytířských knih přečetl, nikde jsem nenalezl, že by jaký zbrojnoš tolik rozmlouval se svým pánem jako ty se mnou, a věru pokládám to za naši velkou chybu: za tvoji, poněvadž si mne málo vážíš; za svoji, že tě k větší vážnosti nenutím. Gandalin, zbrojnoš Amadise Galského, byl hrabětem ostrova, a přece se o něm čte, že mluvil se svým pánem vždy s čepicí v ruce, s hlavou skloněnou a klaně se more turquesco. A co potom povíme o Gasabalovi, zbrojnoši dona Galaora, který byl tak mlčenlivý, že aby nám byla zjevná výtečnost jeho podivuhodného mlčení, pouze jedenkrát se uvádí jeho jméno v celé té stejně rozsáhlé jako pravdivé historii? Z toho všeho, co jsem řekl, můžeš, Sancho, usoudit, že nutno dělati rozdíl mezi hospodářem a čeledínem, pánem a sluhou, rytířem a zbrojnošem. A proto odedneška musíme spolu jednati s větší vážností a bez důvěrností, neboť ať se na vás rozhněvám jakkoliv, nic dobrého z toho nepojde: milosti a odměny, jež jsem vám slíbil, dostaví se svým časem; a nedostaví-li se, o mzdu alespoň nepřijdete, jak jsem už řekl."

"Co Vaše Milost říká, je správné," řekl Sancho, "ale chtěl bych vědět (kdybychom snad marně čekali na den milosti a musili se spokojit dnem mzdy), kolik vydělal za oněch časů zbrojnoš potulného rytíře a měl-li plat měsíční, anebo denní, jako přidavači u zedníků?"

"Nemyslím," odpověděl don Quijote, "že kdy sloužili zbrojnoši za plat; sloužili spíš pro přízeň rytířskou, a jestliže jsem na tebe pamatoval v zapečetěné závěti, již jsem zůstavil doma, stalo se to, protože nevím, co se přihodí a jak se bude dařiti rytířství v těchto našich bídných dobách, a protože jsem nechtěl, aby pro takové drobnosti trápila se duše moje na onom světě: věz totiž, Sancho, že na zemi není nebezpečnějšího povolání než býti potulným rytířem."

"To je pravda," pravil Sancho; "neboť hluk stoup stačil pobouřit a poplašit srdce tak statečného rytíře jako je Vaše Milost. Ale můžete být jist, že odedneška neotevru úst k vtipu na záležitosti Vaší Milosti, ale jen k její poctě, když je přece mým velitelem a přirozeným pánem."

"Tak se dožiješ dlouhého věku," odvětil don Quijote, "neboť mimo rodiče i pánové mají býti ctěni jako rodiče."