Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 19. o bystrých hovorech Sancha s pánem, o příhodě s mrtvým a jiných slavných příbězích
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

"Mně se zdá, pane, že všechny tyto nehody, které nás tyto dny potkaly, byly jistotně trestem za hřích proti řádu rytířskému, jehož se Vaše Milost dopustila tím, že nesplnila přísahu nejíst chléb z ubrusu a neobejmout královnu a to všechno ostatní, co Vaše Milost přisahala vyplnit, dokud neodejme přílbu Malandrinovi, nebo jak se jmenuje ten Maur, teď si nevzpomínám."

"Máš zcela pravdu, Sancho," řekl don Quijote; "ale abych se přiznal, zapomněl jsem na to, ale také ti povím, že tebe zase, protože jsi mi to včas nepřipomenul, potkalo to házení na přikrývce; ale já to napravím, neboť v řádu rytířském lze urovnati všechno."

"Ale copak jsem také já přisahal?" pravil Sancho. "Na tom nezáleží, že jsi nepřisahal," odpověděl don Quijote; "stačí, že si myslím, že sis také smočil prsty, a aťje tomu tak či onak, bude dobře postarati se o nápravu." ,Je-li tomu tak," řekl Sancho, "hleďte, Milosti, ať na to nezapomenete zase jako na přísahu, sice se znovu zachce strašidlům pohrát si se mnou, a třeba i s vámi, uvidí-li, jak jste zatvrzelý."

Za podobných řečí zastala je noc uprostřed cesty, aniž měli nebo viděli, kde by se uložili, a co bylo nejhorší, umírali hladem, neboť s tlumokem zmizela i všechna potrava a zásoby. A aby neštěstí bylo dokonalé, potkalo je dobrodružství, které se opravdu bez nadsázky dobrodružství podobalo a bylo jím. Nastala noc dosti temná; přesto pokračovali v cestě, neboť Sancho myslil, že poněvadž je to královská silnice, po jedné nebo dvou mílích najde na ní přece nějakou hospodu. Když tak jeli tmavou nocí, hladový zbrojnoš a pán, jemuž se chtělo jíst, spatřili, že po cestě jim vstříc se blíží velké množství světel, jež se podobala tančícím hvězdám. Sancho se poděsil a don Quijote dostal strach, jeden zídržel za ohlávku osla, druhý za otěže koně a zůstali stát pozorně hledíce, co by to mohlo být; spatřili, že světla se stále blíží a čím dál tím větší se zdají, a tu se Sancho počal třást, jako by se nadýchal rtuti, a donu Quijotovi vstaly vlasy na hlavě; vzmužil se však trochu a řekl: "Sancho, toto asi bude největší a nejnebezpečnější dobrodružství, kde bude nutno, bych ukázal všechnu

svou zdatnost a sílu."

"Běda mně," nato Sancho; "bude-li to dobrodružství se strašidly, jak se mi zase zdá, kdepak naberu žeber, aby to vydržela?"

"Ať jsou to strašidla ta největší," pravil don Quijote, "nedovolím ani, aby se dotkla nitky tvého šatu, protože ztropila-li si onehdy z tebe žert, bylo to proto, že jsem nemohl přeskočiti zeď dvora; ale dnes jsme v širém poli, kde budu moci po své vůli vládnouti mečem."

"Ale jestli vás očarují a přikovají na místo, jako se to stalo minule," naříkal Sancho, "co vám pomůže být v širém poli?"

"Přesto," odvětil don Quijote, "tě prosím, Sancho, abys byl dobré mysli a zkušenost tě poučí, jak dobré mysli jsem já."

"Dobrá, líbí-li se Bohu," odpověděl Sancho a ustoupivše oba na kraj cesty znovu se dali do zkoumání, co ta bludná světla asi jsou; brzo rozpoznali velký počet zakuklenců a strašlivý ten pohled úplně dobil ducha Sancha Panzy, jenž počal cvakat zuby jako v horečce, a ta hrůza a cvakání se ještě zdvojnásobily, když spatřili zřetelně, oč běží: asi dvacet zakuklenců jelo na koních s planoucími pochodněmi v rukou a za nimi bylo vidět nosítka smutečně zakrytá, následovaná novými šesti jezdci ve smutku až po kopyta mezků; neboť dobře viděli, že to nejsou koně, podle pohodlného kroku; zakuklenci tichým a žalostným hlasem cosi mručeli.

Ten podivný zjev v takovou hodinu a na tak opuštěném místě věru stačil, aby nahnal strachu srdci Sanchovu, i srdci jeho pána; don Quijote se vskutku poděsil. Co se Sancha týče, ten se už chvíli třásl ze vší síly. V tom okamžiku však jeho pána jasně napadlo, že běží o jedno dobrodružství z jeho knih. Představil si, že nosítka jsou márami, na nichž leží nějaký těžce zraněný nebo mrtvý rytíř, jehož pomstít jemu jedinému náleželo, a bez dalších řečí namířil píku, posadil se pevně v sedle a křepče a sebevědomě se postavil doprostřed cesty, kudy zakuklenci musili nutně projít; vida je už zcela nablízku, zvolal: "Zastavte, pánové, ať jste kdokoliv, a řekněte mi, kdo jste, odkud přicházíte, kam jdete, co nesete na těch márách, neboť, jak se zdá, buď jste provedli nebo jste vytrpěli nějaké bezpráví, i je slušno a třeba, abych to zvěděl a potrestal vás za hřích nebo pomstil vás za utrženou křivdu."

"Máme naspěch," odpověděl jeden ze zakuklenců, "hospoda je daleko a nemůžeme se zdržovat podáváním tak obšírných zpráv;" a bodnuv mezka vyrazil vpřed. Don Quijote byl velmi uražen touto odpovědí, chopil mezka za uzdu a řekl: "Stůjte a buďte slušnější a odpovězte mi, nač jsem se tázal! Ne-li, tedy meče do rukou!" Mezek byl plachý, a když byl vzat za uzdu poplašil se tak, že zdvihnuv se na zadní nohy shodil svého jezdce přes zadek na

zemi. Pěší sluha zakuklencův, vida jej padat, počal donu Quijotovi nadávati, však ten, rozzuřen a nečekaje na další, napadl píkou jednoho z mužů ve smutku a srazil ho raněného k zemi; a když se obrátil na ostatní, byla radost se podívat, jak je napadal a rozháněl. Zdálo se, že v tom okamžiku narostla křídla Rocinantovi, jak se vznášel lehce a pyšně. Všichni zakuklenci byli bojácní a bezbranní a tak snadno upustili za okamžik od boje a jali se prchat po té pláni s planoucími pochodněmi a podobali se maškarám, jež se prohánějí v masopustní noci. Také muži ve smutku, zapleteni do svých faldů a rouch, nemohli sebou hnout, takže jim don Quijote bez nebezpečí nařezal všem a zahnal je z bojiště; všichni si myslili, že to je ne člověk, ale ďábel z pekla, který je přišel připravit o mrtvého na márách. Všemu přihlížel Sancho v podivu nad statečností pánovou a říkal si: Jistě je můj pán tak neohrožený a udatný, jak říká."

Na zemi hořela pochodeň vedle prvního, jehož shodil mezek, a v jejím světle jej don Quijote spatřil, přispěchal k němu, namířil mu hrot píky do tváře řka, aby se vzdal, sic že bude zabit. Načež spadlý odpověděl: ,Jájsem se už dávno vzdal, protože se nemohu hýbat, mám nohu zlomenou; prosím Vaši Milost, je-li křesťanským rytířem, aby mne nezabíjela, nechce-li hrubě hřešit: jsem licenciát a mám první svěcení."

"Ale který ďábel vás sem přivedl," ptal se don Quijote, ,jste-li duchovní?"

"Který ďábel, pane?" nato ležící; "moje neštěstí."

"Ale jiné, hroznější vás očekává," řekl don Quijote, "neodpoví te-li mi uspokojivě, nač jsem se vás prve tázal."

"Vaší Milosti bude snadno učiněno zadost," odvětil licenciát; "vězte tedy, Milosti, že ačkoliv jsem vám řekl, že jsem licenciát, jsem pouze bakalářem a jmenuji se Alonso Lopez. Pocházím z Alcovendas, přicházím z města Baezy s druhými jedenácti kněžími; to jsou ti, co utíkali s pochodněmi. Jedeme do Segovie doprovázejíce mrtvého na těch nosítkách; je to rytíř, jenž zemřel v Baeze a tam byl pohřben, a nyní, jak pravím, odvážíme jeho pozůstatky do rodinné hrobky v Segovii, odkud pochází."

"A kdo ho zabil?" otázal se don Quijote. "Pánbůh morovou horečkou," odpověděl bakalář. "Tak mne tedy," pravil don Quijote, "zbavil Hospodin namáhavé úlohy pomstíti jeho smrt, kdyby ho byl zabil někdo jiný. Poněvadž rytíře zabil ten, kdo ho zabil, nezbývá než mlčet a pokrčiti rameny a totéž bych učinil, kdyby zabil mne samého. Vězte, důstojný pane, že jsem rytířem z kraje manch-ského, jménem don Quijote, a mým povoláním a řemeslem je bloudit světem a napravovat křivdy a rušiti bezpráví."

"Nevím, jak to napravujete křivdy," řekl bakalář, "protože mne jste napravil z rovného

nakřivo, zlomil jste mi nohu, která se nenarovná po celý život, a bezpráví jste v mém případě zrušil tak, že jsem porušen navěky, a bylo to holé neštěstí, že jsme potkali vás, který hledáte dobrodružství."

"Někdy se něco nemilého stát musí," odpověděl don Quijote; "neštěstí bylo v tom, že jste cestovali v noci, oděni v bílá roucha, s planoucími pochodněmi, v modlitbách, v smutečním oděvu, takže jste se opravdu podobali věci nedobré, z jiného světa. Nemohl jsem tudíž nesplniti svou povinnost a nezastaviti vás, i kdybych opravdu věděl, že jste sami ďáblové z pekla, a za ty jsem vás také skutečně měl."

"Když už mám takový osud," pravil bakalář, "prosím Vaši Milost, pane bludný rytíři, kterýjste mi naneštěstí zabloudil do cesty, abyste mě zdvihl zpod toho mezka, který mi sevřel nohu mezi třmen a sedlo."

"Mluvil bych až do rána," řekl don Quijote, "a proč jste čekal a neřekl mi, čeho potřebujete?"

Zavolal potom na Sancha, aby přijel; ale ten nespěchal, neboť právě byl zaměstnán drancováním zásobního soumara těch výborných pánů, dobře naloženého zásobami potravin. Sancho si udělal z kabátu pytel, sebral do něho vše, co mohl a našel, obtížil tím svého osla a pak šel za pánovým hlasem; pomohl vytáhnout pana bakaláře zpod mezka, a posadiv jej na něj, dal mu pochodeň a don Quijote mu řekl, aby se dal za svými uprchlými druhy a poprosil je jeho jménem za prominutí příkoří, jež nebylo v jeho moci jim neučiniti. Také mu Sancho řekl: "Kdyby snad náhodou chtěli ti pánové vědět, kdo je ten statečný, co je tak rozehnal, řekněte jim, Milosti, že je to slavný don Quijote de la Mancha, který se jinak jmenuje též rytíř Smutné Podoby."

Nato bakalář odjel a don Quijote se tázal Sancha, co ho přimělo, aby ho nazval "rytířem Smutné Podoby" právě nyní. "Řeknu vám to," odpověděl Sancho; "protože jsem se na vás chvíli díval ve světle té pochodně, co nese ten chudák, a opravdu, Vaše Milost má odne-dávna tak špatnou tvář, že jsem to ještě neviděl; a způsobila to buď únava z tohoto boje, nebo to, že nemáte stoličky a zuby."

"To není tím," odvětil don Quijote, "ale asi se uzdálo kouzelníku, jehož úkolem bude sepsat historii mých slavných výkonů, že bych měl také přijmouti nějaké přízvisko, jaké měli všichni minulí rytíři: ten se jmenoval rytíř Planoucího Meče, ten zase rytíř Jednorožce, onen si říkal rytíř Panen, jiný rytíř ptáka Fénixe, jiný opět rytíř ptáka Noha a poslední byl rytířem Smrti a pod těmito jmény a značkami byli známi po celém povrchu zemském; a tak pravím, že nejspíš ten kouzelník ti vložil nyní do úst a mysli, abys mě nazval rytíř Smutné Podoby

a tím jménem se hodlám nadále jmenovati, a aby se mi lépe hodilo, chci si při příležitosti nechat namalovati na štít nějakou velmi smutnou tvář."

"Není třeba ztrácet čas a vyhazovat peníze na podobné věci," řekl Sancho, "ale stačí, aby Vaše Milost odhalila tvář svoji a ukázala se lidem, a ti beze všeho, bez obrazu a štítu, ji budou jmenovat rytířem Smutné Podoby. A věřte mi, že říkám pravdu, neboť vás ujišťuji, Milosti (však tohle povídám žertem), že vám hlad a vyražení zubů zvedly tvář tak, že opravdu, jak jsem pravil, obrazje už zbytečný."

Don Quijote se zasmál Sanchově vtipnosti, ale přesto si umínil jmenovati se tím způsobem, jakmile mu bude možno dát si vymalovat štít podle svého nápadu. Řekl: "Chápu, Sancho, že jsem vyobcován z obce věřících, poněvadž jsem vztáhl násilně ruku na věc posvátnou: juxta illud, si quis suadente diabolo atd., ač vím, že jsem nevztáhl ruku, ale tuto píku. Mimoto jsem si nebyl vědom, že urážím kněží a věci církevní, které naopak ctím, ba klaním se jim, jsa katolíkem a dobrým křesťanem, ale přízraky a bytosti z onoho světa. Ale i kdyby tomu tak bylo, pamatuji se, co se stalo Cidu Rui Diazovi, když rozbil sedadlo vyslance královského před Jeho papežskou Svatostí, jež ho proto dala do klatby; a přece výtečný ten Rodrigo de Vivar (pozn.: Cid se jmenoval Rodrigo n. Rui Diaz z Vivaru) toho dne zůstal zcela počestným a statečným rytířem."

Bakalář za těchhle řečí odjel beze slova. Don Quijote by se byl rád podíval, zbývají-li z mrtvého na nosítkách už jen pouhé kosti, ale Sancho nedovolil řka: "Pane, Vaše Milost ukončila toto nebezpečné dobrodružství s největším zdarem ze všech, co jsem viděl. Ti lidé, ač přemoženi a rozprášeni, mohli by připadnout na to, že je přemohla jediná osoba, a ze zlosti a studu mohli by se znovu shromáždit, vyhledat nás a dát nám za vyučenou; mé dobytče je opatřeno, jak má být, les je blízko, hlad nás trápí, tedy vzdalme se odměřeně a důstojně. A jak se říká: mrtvému hrob, živému dobré bydlo." Táhna osla za sebou prosil pána, aby ho následoval, a rytíř beze slov uposlechl, pomysliv si, že má Sancho pravdu; a po chvíli cesty mezi dvěma pahorky octli se v prostranném, ukrytém údolí, kde sestoupili, Sancho odstrojil své zvíře a ulehnuvše do zelené trávy s řádným hladem místo soli posnídali, poobědvali, posvačili a povečeřeli zároveň, konej-šíce své žaludky z hojných zásob, jež páni páteři (a ti na sebe panečku pamatují!) vezli s sebou na soumaru v průvodu nebožtíkově. Ale potkala je nová nehoda, již Sancho pokládal za horší ostatních: neměli vína, ba ani vody k podání do úst. Žízeň je zle trýznila a tu Sancho, vida louku, na níž leželi, pokrytu zelenou a jemnou travou, řekl, co poví kapitola příští.