Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 16. o tom, co potkalo důmyslného rytíře v hospodě, již měl za hrad
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Hostinský, vida dona Quijota naloženého přes osla, tázal se San-cha, co mu je. Sancho odpověděl, že to nic není, že jenom spadl ze skály a že si trochu pohmoždil žebra. Hostinský měl ženu, která měla povahu jinou, než podobné ženy mívají, neboť byla od přírody soucitná a trpěla nehodami bližních. Přiběhla hned ošetřovat dona Quijota a zavolala si ku pomoci i svou svobodnou, velmi hezkou dceru. V hospodě sloužila též holčice z Asturie, široké tváře, silného týlu, ohrnutého nosu, najedno oko šilhavá a na druhé také moc neviděla; pravda je, že statnost těla nahrazovala ostatní chyby. Od hlavy k patě neměla sedm pídí a hřbet, který ji trochu tížil, působil, že hleděla k zemi více, než by si byla přála. Tato krasavice pomáhala tedy děvčeti a obě ustlaly donu Quijotovi na bídném lůžku v místnosti, jež nesla patrné známky bývalého seníku a kde se uložil nějaký mezkař, trochu opodál dona Quijota. Ač bylo jeho lůžko ze sedel a houní jeho mezků, bylo přece mnohem lepší než postel dona Quijota, která se skládala pouze ze čtyř sukovitých prken na dvou kulhavých lavicích a z peřiny tenké jako žíněnka, plné chuchvalců, jež by každý, kdo by děrami neuviděl, že jsou z vlny, mohl pokládat za oblázky pro jejich tvrdost, ze dvou prostěradel z kůže na povlékání štítů a z přikrývky, jejíž niti bylo by bývalo snadno spočíst, aniž by jedna ušla. Do té zlořečené postele si lehl don Quijote; potom jej hostinská a její dcera obvázaly shůry až dolů a Maritornes (tak se jmenovala Astuřanka) jim svítila.

Když hospodská viděla při obvazování, že je don Quijote místy samá modřina, řekla, že se to spíš podobá výprasku než pádu. "To není od výprasku," řekl Sancho, "ale skála byla plna hrotů a hran, a každá z nich udělala jednu modřinu;" a také jí povídal: "Zařiďte to, paničko, laskavě, aby vám nějaký ten obvaz zbyl, protože tu je ještě někdo, kdo jej potřebuje; mne také trochu bolí v zádech."

"Vy jste tedy," odpověděla hospodská, "také musil spadnout?"

"Nespadl jsem," řekl Sancho, "ale když jsem viděl ten přemet mého pána, tak se mi rozbolelo tělo, že mi připadá, jako bych byl dostal tisíc ran

holí."

"To je možné," pravilo děvčátko z hospody, "mně se několikrát zdálo, že padám z věže a stále nemohu dopadnout, a když jsem se probudila, byla jsem tak zmlácená a polámaná, jako kdybych opravdu byla spadla."

"Háček je v tom, paní," odpověděl Sancho Panza, "že mně se nezdálo nic, ale byl jsem ve bdělejším stavu než nyní, a přece mám skoro tolik modřin jako můj pán don Quijote."

Jak se jmenuje ten pán?" tázala se Astuřanka Maritornes. "Don Quijote de la Mancha," odvětil Sancho Panza, "a je dobrodružným rytířem, a to jedním z nejlepších a nejzdatnějších, které odedávna bylo lze v světě nalézti."

"Co je to dobrodružný rytíř?" znovu nato holka. "Tak málo jste ještě na světě, že to nevíte?" odpověděl Sancho Panza; "vězte, má drahá, že dobrodružný rytíř je člověk, který, než řeknete dvě slova, dostane buďto výprask nebo korunu císařskou. Dnes jé tím nejnešťastnějším tvorem na zemi a tím nejpotřebnějším, a zítra bude moci dát svému zbrojnoši dvě nebo tři království."

"Ale jakpak že nemáte, když náležíte tak dobrému pánovi, alespoň nějaké hrabství?" řekla hospodská. Ještě je brzo," odpověděl Sancho, "protože jsme teprv měsíc na cestě za dobrodružstvím a ještě se nám vlastně nepřihodilo žádné, neboť to bývá, že člověk hledá jednu věc, a nalezne jinou. Pravdaje, že uzdraví-li se můj pán don Quijote z tohoto zranění nebo pádu a nezůstaňu-li já z něho mrzákem, nevyměnil bych své naděje za nejlepší hodnost ve Španělsku."

Don Quijote poslouchal velmi pozorně tyto řeči a sedaje si, jak jen mohl, na postel a bera hostinskou za ruku, řekl jí: "Věřte mi, krásná paní, že se můžete zváti šťastnou, neboť jste přijala na svém hradě moji osobu, a ta je taková, že jestliže ji nevychvaluji, je to jen proto, že se říká, že samochvála snižuje, ale můj zbrojnoš vám poví, kdo jsem. Jen vám povím, že navěky zaznamenám ve své paměti službu, již jste mi prokázaly, a budu vám vděčen, pokud budu živ, a kdyby se bylo líbilo nebesům, aby mě láska tak nepřemohla a nevydala svým zákonům a očím oné krásné nevděčnice, jejíž jméno si nyní myslím, pány mé svobody byly by zraky této hezké slečny." Hostinská i její dcera byly v rozpacích a stejně i dobrá Maritornes, když slyšely řeči bludného rytíře, kterým rozuměly asi tak, jako kdyby mluvil řecky; ale chápaly dobře, že jejich účel je dvorný a galantní. A poněvadž na podobnou mluvu nebyly zvyklé, hleděly naň v podivu, zdál se jim člověkem neobvyklým a opustily jej poděkovavše za jeho dvornost po hospodsku.

Astuřanka Maritornes ošetřila potom Sancha, který toho potřeboval neméně než jeho pán. Mezkař si s ní byl ujednal, že se spolu

té noci vyspí, a ona mu dala čestné slovo, že k němu přijde, až se hosté uloží a její páni usnou, a že mu vyhoví ve všem, co jen bude chtít. O té dobré holčině se vypráví, že nikdy neučinila takového slibu, aby jej také nesplnila, i kdyby jej byla dala v lese a beze svědků, neboť se měla za ženu čestnou; to, že sloužila v hospodě, za ponížení nepokládala, ježto říkala, že neštěstí a nehody ji přivedly do toho stavu.

Tvrdá, úzká, nedostačující a zrádná postel dona Quijota stála první uprostřed té sešlé stáje a vedle ní ustlal si Sancho, maje pouze rohož a přikrývku, která vypadala, jako by byla spíš z cucků než z vlny. Pak přicházelo lože mezkařovo, postavené, jak už řečeno, ze sedel a z postroje jeho dvou nejlepších mezků, jichž měl dvanáct, čistých, tlustých, pověstných, neboť byl to jeden z bohatých mezkařů arevalských; spisovatel této historie se o tomto mezkaři zvláště zmiňuje, protože ho velmi dobře znal, ba vypravuje se, že byl jeho vzdáleným příbuzným. Mimoto Cide Hamete Benengeli byl dějepiscem velmi zvídavým a velmi přesným ve všem a je to zřejmo z toho, že nechtěl pominout ani věcí právě zmíněných, ač jsou tak nepatrné a tak nedůležité. Z toho si mohou vzít příklad dějepisci věcí vážných, kteří nám líčí činy tak krátce a stručně, že sotva dojdou našeho sluchu, nechávajíce, ať už z nedbalosti, ze zlomyslnosti nebo z nevědomosti, hlavní část díla v kalamáři. Tisíckrát budiž pozdraven autor Tablanta, Ricamonta a autor toho díla, kde se vypravují skutky hraběte Tomillase: ti líčí všechno s jinší podrobností!

Pravím tedy, že když mezkař šel dohlédnout ještě na mezky a podruhé je nakrmil, natáhl se na svá sedla a jal se čekat svou velepřes-nou Maritornes. Sancho byl už obvázán a ležel, a ač usiloval usnout, nešlo to pro bolest v žebrech; don Quijote z téhož důvodu měl oči otevřeny jako zajíc. Celá hospoda byla už utichla a nebylo v ní jiného světla než z lampy hořící uprostřed vjezdu. To podivuhodné ticho a nikdy rytíře neopouštějící vzpomínky na události, na každé straně vyprávěné v knihách, způsobivších jeho neštěstí, mu přivedly na mysl jedno z nejpodivnějších bláznovství, jež možno vymyslit: vy-vzpomněl si totiž, že je v slavném hradě (jak jsme již pověděli, hrady byly u něho všecky hospody, v nichž bytoval), že dcerka hospodského byla dcerou pána hradu a že, přemožena jeho šlechetností, se do něho zamilovala a slíbila mu, že té noci bez vědomí rodičů přijde se s ním trochu vyspat. A pokládaje veškeren tento nesmysl, jejž si vytvořil, za jistý a pravdivý, počal se starati a zabývati nebezpečím, do něhož upadla jeho počestnost, a slíbil si v srdci, že nezradí svou

paní Dulcineu z Tobosa, i kdyby si k němu lehla sama královna Gi-nevra s dvorní dámou Quintafionou.

Zatímco myslil na tyto nerozumnosti, nadešla hodina (pro něho nešťastná) příchodu Astuřanky, jež, v košili a bosá, s vlasy ve vlněné síti, tichými a pozornými kroky vstoupila do místnosti, kde ti tři odpočívali, hledajíc mezkaře. Ale sotva překročila práh, don Quijote ji ucítil a posadiv se na posteli prese své obvazy a bolesti v kříži vztáhl ramena po krásné slečně Astuřance, jež pozorně a tiše s rukama nataženýma tápala po svém milenci. Nahmatala ruce dona Quijota, jenž ji vzal pevně za zápěstí a přitáhnuvji k sobě, aniž se odvážila říci slovo, posadil ji na postel. Pak jí sáhl po košili, a ač byla z režného - plátna, jemu se zdála z nejjemnějšího, tenkého kmentu. V zápěstích měla šňůry skleněných perel, a jemu se zdály drahocennými perlami východními; vlasy, které se dosti podobaly žíním, ucítil jako vlákna nejjasnějšího zlata arabského, jehož zář i slunce zastiňuje, a dech, který jistě bylo cítit vychladlým včerejším salátem, mu voněl: něžnou a příjemnou vůní; zkrátka vymaloval si ji ve své fantazii tak, jak to byl četl ve svých knihách o nějaké princezně, jež přišla navštívit zraněného rytíře, zmoženého láskou k ní - se všemi půvaby, o nichž tam lze číst. A taková byla zaslepenost ubohého rytíře, že ani , dotek, ani dech, ani jiné vlastnosti výtečné panenky ho z bludu nevyvedly, ač by se z nich udělalo špatně každému, kdo není mezka-řem. Ale jemu se zdálo, že objímá bohyni krásy; a drže ji pevně, jal se k ní milostně a tiše mluviti:

"Přál bych si, krásná a vznešená paní, abych vám mohl splatit nesmírnou milost, již jste mi prokázala pohledem na svou velkou krásu. Však osud, který neúnavně pronásleduje dobré, přivedl mě na toto lůžko a ležím zde tak zmlácen a polámán, že i kdybych měl sebelepší vůli vyhověti vaší touze, nebylo by to možno. A k této nemožnosti přistupuje jiná větší, totiž slib věrnosti, učiněný mnou neporovnatelné Dulcinei z Tobosa, jediné paní mých nejskrytějších myšlenek. Kdyby toho nebylo, nebyl bych tak pošetilým rytířem, abych si nechal pro nic za nic ujíti šťastnou příležitost, již mi poskytla vaše velká dobrota."

Maritornes se úzkostí potila cítíc, jak ji don Quijote drží, a aniž chápala nebo i poslouchala jeho řeči, snažila se mu mlčky vymknout. Povedený mezkař, jemuž nedaly usnout jeho hříšné touhy, uslyšel holku hned, jak překročila práh, poslouchal pozorně vše, co don Quijote povídal, a žárliv, že mu Astuřanka nesplnila slib pro jiného, přiblížil se k posteli dona Quijota, čekaje tiše, k čemu ty řeči,

jimž nemohl rozumět, povedou. Ale když viděl, že holčice se namáhá se vyprostit a že don Quijote se namáhají udržet, uznal to za špatný vtip, zvedl ruku a dal zamilovanému rytíři takovou nehoráznou ránu přes hubené čelisti, až mu zalil ústa krví, a nejsa tím ještě spokojen, skočil mu na záda a řádně ho po tlapal odeshora dolů. Postel, která byla trochu chatrná a nepevných základů, nemohouc snésti přírůstek zatížení, se rozsypala a hlukem vzbudila hostinského, jenž si pomyslil hned, že v tom má asi prsty Maritornes, protože neodpovídala na hlasité volání. S tím podezřením vstal, zapálil svíčku a šel za rámusem. Holka, vidouc přicházeti svého pána celého rozvztekaného, popletena strachem utekla na postel Sancha Panzy, který ještě spal, a tam se skrčila do klubíčka. Hospodský vstoupil řka: "Kde jen jsi, běhno! Jistěže jsi to spískala ty!"

Vtom se probudil Sancho a cítě něco skoro na sobě myslil, že ho tlačí můra, a jal se rozdávat rány pěstí na obě strany; většinu z nich dostala Maritornes, jež odhodila pro bolest všechnu počestnost a vrátila jich Sanchovi tolik, že ho naneštěstí probudila; a Sancho, když viděl, že s ním nevím kdo takhle nakládá, zvedl se, jak mohl, popadl se s Maritornes do křížku a mezi oběma počala ta nejurputnější a nejpůvabnější rvačka na světě. Jakmile mezkař spatřil ve světle hostinského svíce, jak se vede jeho dámě, nechal dona Quijota a běžel jí přispět nutnou pomocí. Totéž učinil hostinský, který však naopak chtěl holku potrestat, mysle bezpochyby, že ona jediná je příčinou oné všeobecné harmonie. A tak jako se říká, že kocour hryže myš, myš provaz, provaz kůl, mezkař bil do Sancha, Sancho do holky, holka do něho, hostinský do holky a všichni se mydlili s takovým spěchem, že si okamžiku odpočinku nedopřávali. Ke všemu ještě hostinskému zhasla svíčka a v nastalé tmě tloukli se všichni bez milosti po ohmatu, a kam padla rána, chlupy nerostly.

Té noci bytoval náhodou v hospodě biřic takzvaného "starého" Svatého bratrstva z Toleda, jenž, slyše rovněž neobyčejný hřmot rvačky, popadl úřední hůl a plechové pouzdro se svými doklady, vešel potmě do místnosti volaje: "Ve jménu spravedlnosti, ve jménu Svatého bratrstva." Prvního nahmatal ztlučeného dona Quijota, nataženého na své spadlé posteli bradou vzhůru a bez paměti, a Uchopiv jej po ohmatu za bradu, stále volal: "Bděte zákonů!" Ale když ten, kterého držel, se nehýbal a nemukal, srozuměl, že je mrtev a že ti, kdož se tam s ním nalézají, jsou vrahy, a na tom podezření vykřikl hlasitěji: "Zavřete dveře hospody a nikdo ať neodchází, zabili tu člověka! " Ta slova zarazila všecky a každý nechal rvačky v okamžiku, kdy

ho zastihl hlas. Hospodský odešel do své komory, mezkař se uchýlil na svá sedla, holka do svého doupěte, jen nešťastní don Quijote a Sancho nemohli se pohnout z místa. Tu pustil biřic bradu dona Quijota a šel pro světlo, aby mohl vyhledat a zatknout viníky; ale nenalezl nic, protože hospodský chytře zhasil lampu vraceje se do své světnice, i musil biřic ke krbu, kde s notnou námahou a po dlouhé době zapálil jinou lampu.