Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 15. o nehodě, jež potkala dona Quijota, když cestou natrefil několik yangueských surovců
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Učený Cide Hamete Benengeli vypravuje, že když se don Quijote rozloučil se svými hostiteli i se všemi ostatními účastníky Grisosto-mova pohřbu, dal se i se svým zbrojnošem tímže lesem, v němž byla zmizela i pastýřka Marcela; jeli jím přes dvě hodiny, hledajíce ji na všech stranách marně, až se zastavili na louce pokryté svěží travou, po níž tekl potůček, klidný a tak chladný, že vybízel a nutil, aby tam strávili hodiny odpočinku, který právě počínal. Don Quijote i Sancho sesedli, a nechavše osla i Rocinanta pásti se podle libosti v trávě, vyplenili tlumok a bez velkých ceremonií v pokoji a družnosti snědli oba, pán i sluha, co v něm nalezli. Sancho nedbal, aby Rocinanta spoutal, spoléhaje na to, že je tak klidný a málo bujný, že by jej všechny kobyly z pastvisk córdobských nesvedly k žádné špatnosti.

Ale osud a ďábel, který nikdy nespí, chtěli, aby tím údolím míjelo, pasouc se, stádo galicijských kobyl, náležející vozkům z Yangues, kteří obvykle odpočívají se svými stády na místech, kde je tráva a voda, a místo, kde ležel don Quijote, velmi se jim hodilo. I stalo se, že se Rocinantovi zachtělo pobavit se s dámami, a jakmile je ucítil, zapomněl na svou přirozenou zdrženlivost, a neptaje se pána o svolení, pospíšil si svěřit kobylám, co ho trápí.(Ale tyto, jak se zdálo, stály víc o pastvu než o co jiného, i přivítaly jej kopyty a zuby, takže mu zakrátko přetrhly podpěnku a on zůstal bez sedla. Avšak ještě trapnější mu asi bylo, že vozkové, vidouce násilí na jejich kobylách páchané, přiběhli s klacky a tak ho zbili, že jej povalili na zem. Vtom přiběhli udýcháni don Quijote a Sancho, kteří viděli výprask Roci-nantův, a don Quijote řekl: "Podle toho, co vidím, příteli Sancho, tohle nejsou rytíři, ale sprostá a nízká cháska. Říkám to proto, že mi můžeš pomoci náležitě pomstít urážku, kterou před naším zrakem utrpěl Rocinante." Jakpak pomstít, u všech čertů," odpověděl Sancho, "když je jich přes dvacet, a my jen dva, ba možná jen půldruhého?" Já vydám za sto," nato don Quijote a bez dalších řečí uchopil meč a vrhl se na Yangueské a stejně i Sancho Panza, povzbuzen příkladem svého pána.

Nejprve ťal don Quijote jednoho, jemuž rozťal kožený kabát a po-chroumal hřbet. Yanguejci, vidouce, jak na ně, tak četné, odvažují se zle dotírati dva jediní, chopili se svých holí, obstoupili si protivníky a jali se do nich pilně a prudce bušiti. Při druhé ráně srazili Sancha na zem a totéž potkalo i dona Quijote, aniž mu byla co platná jeho obratnost a statečnost. Náhoda chtěla, že klesl k nohám Ro-cinantovým, který se dosud nezvedl, z čehož patrno, jak zuřivě mlátí hole, dáte-li je do chámských a hněvivých rukou. Když Yanguejští viděli co provedli, sehnali co nejrychleji stádo a pokračovali v cestě, nechávajíce oba dobrodruhy v špatném pohodlí a ještě horší náladě.

První se vzpamatoval Sancho Panza, a vida vedle sebe pána, řekl nemocným a žalostným hlasem: "Pane doně Quijote, ach, pane doně Quijote!"

"Čeho si přeješ, bratře Sancho?" odpověděl don Quijote týmž rozněžnělým a bolestným tónem. "Chtěl bych, půjde-li to," odvětil Sancho Panza, "aby mi Vaše Milost dala dvakrát polknout nápoje toho Feoblase (Sancho mrzačí jméno hrdiny Fiera-brase), má-li jej tady po ruce; možná že bude dobrý na ztlučené hnáty jako na zranění."

"Kdybych jej tu měl, já nešťastník," odpověděl don Quijote, "co by nám scházelo? Ale přisahám ti, Sancho Panzo, u své cti potulného rytíře, že než dva dny uplynou, neporučí-li osud jinak, budu jej mít v své moci, nebo ať mi ruce upadnou."

"Ale kolik dní uplyne, Milosti, co myslíte, než budeme moci hnout nohou?" řekl Sancho Panza. "O sobě ti mohu říci," pravil ztlučený rytíř don Quijote, "že ty dny odhadnout neumím; ale tím vším jsem vinen já, protože jsem neměl vztáhnouti ruky proti lidem, kteří nejsou rytíři jako já, a proto myslím, že za trest, že jsem přestoupil zákony rytířské, dovolil bůh bitev, abych byl takto potrestán. Pročež, bratře Sancho, je třeba, abys byl pozoren toho, co ti nyní řeknu, neboťje to velmi důležité pro dobro nás obou: totiž když uvidíš, že podobná chátra nám činí nějaké příkoří, nesmíš čekat, až já se proti ní chopím meče, poněvadž to se nestane už nikdy, ale chop se meče sám a potrestej je po své chuti; a kdyby k jejich pomoci a obraně přispěchali rytíři, dovedu tě ubrániti a napadnouti je vší svou mocí, neboť jsi už viděl v tisíci případech a zkušenostech, kam až sahá síla tohoto mého mocného ramene." Tak pyšným se stal ubohý rytíř pro vítězství nad statečným Biskajcem.

Ale pokyn pánův se nezdál tak dobrým Sanchu Panzovi, aby neodpověděl: "Pane, jsem člověkem mírumilovným, mírným a pokojným a umím snést jakékoliv příkoří, protože mám ženu a děti. Pročež vězte

zase vy, Milosti, neboť jako rozkaz vám to sdělit nemohu, že se nikdy meče nechopím, ani proti prosťákovi, ani proti rytíři, a že ode dneška spánembohem odpouštím příkoří, která mi kdo učinil nebo učiní, ať je na mně spáchal, páše či spáchati má urozený nebo neurozený, boháč nebo chudák, šlechtic nebo měšťák, nevyjímaje žádný stav a povolání."

Slyše to jeho pán odpověděl: "Chtěl bych mít dosti dechu, abych mohl hovořit trochu pohodlně, a přál bych si, aby bolest v boku se poněkud utišila, a vyložil bych ti, Panzo, na jakém jsi omylu. Rozmysli si, hříšníku, jestli vítr osudu, dosud nám tak nepříznivý, obrátí se v náš prospěch a nadme plachty přání, abychom bezpečně a bez nehody přistáli u některého z ostrovů, jež jsem ti slíbil! Co by z tebe bylo, kdybych ho dobyl a udělal tě jeho pánem? Ale ty dokážeš, že to nebude možné, protože nejsi rytíř a nechceš jím být, nejsi statečný a nechceš se mstít za urážky a bránit svoje panství. Neboť musíš vědět, že v královstvích a zemích nově dobytých duchové obyvatel nejsou nikdy tak klidní, ani tak naklonění novému pánu, aby nebylo obav, že neučiní něco neočekávaného, aby znovu změnili stav věcí a zkusili znovu, jak se říká, štěstí; a je třeba, aby nový majitel měl rozum a uměl vládnouti a aby byl statečný a uměl bojovat a bránit se v každé nesnázi."

"V té, která nás potkala dnes," odpověděl Sancho, "bych býval raději neměl ten rozum a tu statečnost, o nichž Vaše Milost mluví. Ale přisahám vám, jakože jsem chudák, že potřebuji spíš obkladů než výkladů. Zkuste, Milosti, můžete-li vstát, a pomůžeme Rocinantovi, ač si toho nezaslouží, neboť on byl hlavní příčinou všeho toho bití. Nikdy bych to o Rocinantovi nevěřil, měl jsem ho za osobu cudnou a mírumilovnou, jako já jsem. Konečně, dobře se říká, že je potřebí dlouhé doby, než poznáš druhé, a že na tomto světě není věci jisté. Kdopak by byl řekl, že po těch velkých ranách, jež Vaše Milost zasadila onomu ubohému bludnému rytíři, přijde tak náhle ta průtrž ran,1 která se snesla na naše hřbety?"

"A to ještě tvůj," odpověděl don Quijote, je asi zvyklý na podobné deště; ale můj, vychovaný v měkkém hedvábí, cítil zřejmě více bolest té nehody, a kdybych nemyslil - ale co říkám nemyslil, vždyť to vím zcelajistě -, že všechny tyto nepříjemnosti nutně provázejí povolání rytířské, zemřel bych na místě samou zlostí."

Nato odvětil zbrojnoš: "Pane, když tedy tyto nehodyjsou sklizní rytířství, povězte mi laskavě, žne-li se často, nebo jen v určitých obdobích, neboť se mi zdá, že po dvou sklizních nebudeme už schopni třetí, nepomůže-li nám Bůh v nekonečném svém milosrdenství,"

"Věz, příteli Sancho," odpověděl don Quijote, "že život potulných rytířů podléhá tisíci nebezpečí a strastí, ale právě tak se může brzo stát, že bludní rytíři stanou se králi a císaři, jak se to ukázalo na mnoha různých rytířích, jichž historii důkladně znám; a mohl bych ti nyní vyprávět, kdyby mi bolest dovolila, o některých, kteří pouhou statečností svého ramene došli těch řečených vysokých hodností, však předtím je samy potkaly nejrůznější nehody a trápení. Tak statečný Amadis Galský dostal se do moci svého smrtelného nepřítele čaroděje Arcalause a ví se bezpečně, že byv jím v zajetí připoután k sloupu na nádvoří, dostal od něho více než dvě stě ran koňskou otěží, ba kterýsi nejmenovaný, avšak věrohodný autor praví, že Arcalaus chytil rytíře Feba do jakéhosi propadliště, které se mu otevřelo pod nohama v jistém hradu, a rytíř spadl do hluboké jámy pod zemí spoután už na nohou i na rukou a tam mu dali, jak se říká, klystýr ze sněhové vody a písku, až neměl už daleko k smrti, a kdyby mu v té velké nouzi nebylo pomoženo mudrcem, jeho velkým přítelem, ubohý rytíř by to byl odskákal."

"Mohu se tudíž klidně řaditi k takovým mužům, tím spíše, že horší urážky snesli než ty, které nyní my snášíme. Neboť to ti chci říci, San-cho, že neurážejí rány zasazené věcmi, jež se dostaly do ruky pouhou náhodou, a toto je výslovně vyjádřeno v zákonu souboje: udeří-li švec někoho kopytem, jež drží v ruce, nelze říci, ač je kopyto ze dřeva, že udeřený dostal ránu holí. Říkám to, aby sis nemyslil, že proto, že jsme v té hádce byli ztlučeni, jsme proto už pohaněni: neboť zbraně, jež oni lidé měli a jimiž nás zřezali, byly jejich hole a žádný z nich, pokud si vzpomínám, neměl kordu, meče nebo dýky." Jájsem se nestačil na to podívat," odvětil Sancho, "protože sotva jsem sáhl po meči, dali mi těmi svými klacky pomazání, že oči přestaly vidět a nohy mě přestaly nést a svalil jsem se, kde teď ležím; a proto mne ani tak netrápí pomyšlení, byla-li to urážka či rie, jako bolest po těch ranách, které se mi stejně vtiskly do paměti jako do zad."

"Přesto ti pravím, bratře Panzo," odpověděl don Quijote, "že není vzpomínky, jíž by čas nezahladil, ani bolestí, jíž by smrt neodnesla."

"Ale může být většího neštěstí," řekl nato Panza, "než to, které čeká, až je čas zahladí a smrt odnese? Kdyby tato naše nepřízeň byla z těch, co se vyhojí párem obkladů, nebylo by tak zle; ale vidím, že nestačí obvazy z celé nemocnice, aby se nám vedlo líp."

"Nech toho a načerpej sil ze své slabosti," pravil don Quijote; já učiním totéž a podíváme se, jak je Rocinantovi, kterému, jak se mi zdá, nepřipadla, ubožákovi, nejmenší část neštěstí."

"Není divu," odvětil Sancho, "vždyť je přece také potulným rytířem. To, čemu se divím, je, že moje zvíře vyvázlo svobodně a bez úrazu, kdežto nám polámali žebra."

"Vždy nechává Osud jedny dveře v neštěstí otevřeny, aby je napravil," pravil don Quijote; "říkám to, protože to dobytče nahradí mi nyní Rocinanta a donese mě odsud na nějaký hrad, kde si vyhojím své rány. A nebudu se ostýchati pro takovou jízdu, neboť si vzpomínám, že jsem četl, jak onen dobrý stařík Silentus, vychovatel a učitel veselého boha smíchu, když vstupoval do města o sto branách, jel velmi pohodlně na velmi pěkném oslu."

"To je pravda, že asi jel, jako Vaše Milost praví," odvětil Sancho; "aleje rozdíl jet, anebo viset přes koně jako pytel smetí." Nato řekl don Quijote: "Rány utržené v boji spíše cti přidají, než ; uberou; a proto, příteli Panzo, mi víc neodpovídej, ale jak jsem ti řekl, zvedni se, jak nejlíp umíš, a vysaď mě, jak se ti zlíbí, na své dobytče a berme se odsud, než přijde noc a zastane nás v této pustině."

"Ale - ) vždyť jsem slyšel od Vaší Milosti," řekl Panza, "že to je velmi rytířské, spát v pustině a samotě po většinu roku a že to mají za velké štěstí."

"Tak jest," nato don Quijote, "když jinak nemohou, anebo když jsou zamilováni: a to je tak pravda, že byl jednou rytíř, který strávil na skále dvě léta, v slunci i stínu, vystaven nepohodám nebeským, aniž o tom "věděla jeho paní; jedním takovým byl Amadis, když si dal jméno Ne-' známého Krasavce a vzdálil se na Chudou skálu, nevím teď, zda na osm let nebo osm měsíců; stačí, že tam odešel činiti pokání za nevzpomínám už jakou hloupost, kterou mu provedla paní Oriana. Ale nechme toho už, Sancho, a pospěš si, než stihne tvoje dobytče podobné neštěstí jako Rocinanta."

"To by musil sám čert," řekl Sancho a třicetkrát zavzdychav, šede-sátkrát zabědovav a stodvacedcrát proklev toho, kdo ho sem přivedl, l vstal, avšak zůstal vprostřed cesty ohnut jako turecký luk, nemoha se ; dokonale napřímiti; a v takovém trápení připravil osla, který také tro-, chu zdivočel z přílišné své svobody toho dne. Potom zvedl Rocinanta, který by se jistě nedal zahanbiti svým pánem a Sanchem, kdyby byl měl jazyk, stvořený k nářku. Nakonec Sancho uložil dona Quijota na osla, přivázal záň Rocinanta a vzav osla za ohlávku zamířil zvolňoučce ; tam, kde se domníval, že asi vede královská silnice. A osud, který je-i jich věcem čím dál tím více přál, zavedl ho, dřív než ušel malou míli, na cestu, na níž odkryl hospodu, v níž don Quijote mermomocí chtěl ;' Vidět hrad. Sancho ujišťoval, že je to hospoda, a jeho pán, že hrad, a spor trval, až přišli k ní, i vstoupil do ní Sancho bez dalšího zkoumání se vší svou výpravou.