Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 61. o tom, co potkalo dona Quijota při vstupu do Barcelony, a o jiných věcech, spíše pravdivých než rozumných
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Tři dny a tři noci pobyl don Quijote u Roqua, a kdyby byl zůstal i tři sta let, nebylo by mu chybělo věcí k obdivu a podivu na jeho životě: zde se probouzeli, tam jedli; jednou prchali nevědouce před kým, podruhé čekali nevědouce na koho; spali stojíce, přerušovali svůj spánek a přecházeli z místa na místo; stále se jen stavěli špehové, vyslýchaly stráže, zapalovaly doutnáky pušek, ač jich měli málo, neboť téměř všichni měli pistole na křemen. Roque trávil noci mimo své lidi, na místech a v útulcích, o kterých nevěděli, neboť četné odsudky na smrt, které místodržící barcelonský nad ním vynesl, jej zneklidňovaly a strašily, i neodvažoval se důvěřovat nikomu, boje se, že vlastní jeho lidé buď jej zabijí, buď vydají spravedlnosti. Jeho život byl dozajista bídný a svízelný.

Konečně cestami neužívanými, stezkami a skrytými pěšinami vydali se Roque, don Quijote, Sancho a šest jiných zbrojnošů do Barcelony. Dorazili na pobřeží v noci před svatým Janem, Roque objal dona Quijota i Sancha, jemuž dal deset slíbených dukátů, jež mu byl dosud neodevzdal, a opustil je s tisíci slibů z jedné i druhé strany. Roque se vrátil.

Don Quijote čekal na den tak, jak byl, na koni; zanedlouho počala se ukazovat v oknech východu tvář bílé jitřenky, naplňujíc radostí trávu i květy, ale ne sluch, jejž v témž okamžiku potěšil zato zvuk mnoha píšťal a bubnů, zvonění zvonečků a ,Vari, vari, z cesty' jezdců, kteří, jak se zdálo, vyjížděli z města. Jitřenka ustoupila slunci, jež s tváří větší než okrouhlý štít počalo se pomalu zvedat z nejnižšího obzoru.

Don Quijote a Sancho rozhlédli se na všechny strany, spatřili moře, dosud jimi nevídané; zdálo se jim nesmírné a široké, o mnoho větší než jezera v Ruideře, která viděli v Manche; spatřili galeje na pobřeží, jež spustivše stanové přístřešky objevily se plny praporků a vlajek, třesoucích se ve větru a čeřících svým dotykem vodu; uvnitř zněly polnice, trouby a píšťaly plnící blízko i daleko vzduch příjemným a válečným zvukem; počaly se hýbat a vésti si jako v boji na klid-

ných vlnách a jim jaksi odpovídali nespočetní jezdci vyjíždějící z města na krásných koních a v nádherných šatech.

Vojáci na galejích vystřelili mnoho ran z děl a těm bylo odpověděno vojáky na hradbách a věžích městských: hrubé dělostřelectvo s děsným hlukem rozráželo vzduch a jemu přisvědčovala děla galejí. Klidné moře, veselá země, jasný vzduch, na okamžik mračný kouřem z děl, jako by vlévaly nebo rodily ve všech lidech náhlou radost. Sancho nechápal, jak ta tělesa hýbající se po moři mohou mít tolik noh.

Zatím dojeli tryskem s voláním, jekem a válečným pokřikem muži v nádherných šatech na místo, kde stál don Quijote napjat a překvapen, a jeden z nich, ten, kterému Roque dopsal, promluvil hlasitě k donu Quijotovi: "Buďte vítán do našeho města, zrcadlo, majáku a severní hvězdo veškerého potulného rytířstva, co na světě ho jest. Buďte vítán, pravím, statečný doně Quijote de la Mancha! Mluvím ne o tom falešném, padělaném a podvrženém, kterého nám předvedli nedávno v nepravdivém vypravování, ale o pravém, skutečném a věrném, kterého nám vylíčil Cide Hamete Benengeli, květ dějepisců."

Don Quijote neodpověděl slovem a jezdci nečekali na jeho odpověď, ale obrátili se se vším svým průvodem a jali se tvořit kruh kol dona Quijota, jenž obraceje se k Sanchovi řekl: "Ti nás výborně poznali. Vsadím se, že četli naši historii i vypravování Aragoncbvo nedávno vydané."

Rytíř, který oslovil dona Quijota, promluvil znovu: "Pojeďte, Milosti, pane doně Quijote s námi, jsme všichni vašimi sluhy a velkými přáteli Roque Guinarta." Nato don Quijote odpověděl: Jestliže dvornost rodí dvornost, vaše, pane, rytíři, je dcerou nebo velmi blízkou příbuznou dvornosti velkého Roqua. Veďte mě, kam si přejete, nebudu míti jiné vůle kromě vaší, zvláště budete-li jí chtít použíti k svým službám." Rytíř mu odpověděl stejně vybraně, všichni je uzavřeli do svého středu a za zvuků píšťal a bubnů se s ním dali k městu.

Když do něho vstupovali, ďábel, který všechno zlé řídí, a dva z kluků, kteří jsou horší než ďábel sám, svévolní a odvážní, se vloudili do zástupu: jeden zvedl ocas oslovi, druhý Rocinantovi a vložili a vpravili jim pod ocas po hrsti bodláků. Ubohá zvířata cítila nové ty ostruhy, stiskla ocasy a zvětšila ještě svou bolest tak, že se dala do vyhazování a shodila své pány na zem. Don Quijote rozhněván a uražen běžel odstranit své herce ten chochol zpod ocasu a Sancho oslu.

Jeho průvodci chtěli potrestat drzost kluků, ale nebylo to možno, neboť oba zmizeli v davu tisíce jiných kluků, kteří je provázeli.

Don Quijote a Sancho si znovu sedli a s touže hudbou a za téhož volání slávy dojeli do domu svého průvodce, velikého a nádherného, neboť náležel bohatému rytíři. Tam je opustíme, neboť si to přeje Cide Hamete.