Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 58. o tom, jak se sesypalo na dona Quijota tolik dobrodružství, že jedno pro druhé nemá místa
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Když se doň Quijote spatřil svoboden v širém poli a zbaven výčitek Altisidořiných, zdálo se mu, že je ve svém živlu a že se jeho duch obnovuje k dalšímu pokračování v plnění rytířských povinností. Obrácen k Sanchovi pravil: "Svoboda, Sancho, je jedním z nejcennějších darů, jež nebesa poskytla lidem; jí se nemohou rovnati poklady, jež země uzavírá a moře kryje; pro svobodu a čest možno, ba dlužno se odvážit života a naopak otroctví je nejhorší neštěstí, jež člověka může potkati. Pravím to, Sancho, poněvadž jsi viděl hojnost a dostatek, jimž jsme se těšili v zámku, který opouštíme; ale uprostřed oněch chutných hostin a ledových nápojů zdálo se mi, že jsem tísněn hladem, neboť jsem se z nich netěšil tak svobodně, jako kdyby byly mé. Povinnost býti vděčen za prokázaná dobrodiní a milosti je poutem, jež nepopřává duchu volného vzletu. Šťasten onen, jemuž nebe dalo kus chleba bez nutnosti děkovati zaň jinému než nebi samotnému."

"Přes to vše, co jste právě řekl," pravil Sancho, "nébýlo by pěkné, abychom nebyli vděčni za dvě stě zlatých dukátů, jež mi dal správce vévodův ve váčku, který chovám jako náplast a lék na srdci pro strýčka Příhodu; vždycky nenajdeme zámky, aby nás v nich pohostili, ale někdy padneme i na hospody, kde nám nařežou." >

Za těchto a jiných rozmluv oba potulní druhové, rytíř i zbrojnoš, jeli dále, až urazivše o něco víc než míli spatřili na trávníku zelené louky jíst asi tucet lidí v selských šatech, rozložených na svých pláštích. Blízko sebe měli jakési bílé plachty, pod nimiž něco kryli; plachty byly roztaženy, napjaty a místy na něčem visely. Don Quijote dojel k jedlíkům, pozdravil je nejprv zdvořile a zeptal se, co pod oněmi přikrývkami ukrývají. Jeden z nich mu odpověděl: "Pane, pod těmi přikrývkami je několik soch na oltář, který stavíme v naší vsi; neseme je zahaleny, aby nevybledly, a na ramenou, aby se nerozbily."

"Budete-li tak laskaví," odpověděl don Quijote, "rád bych je viděl, neboť sochy, které se s takovou péči přenášejí, jsou asi pěkné." Jak by nebyly," řekl druhý, "však jsou také drahé: žádná z nich opravdu není pod padesát dukátů. A abyste, Milosti, viděl, že je to pravda, počkejte a uhlídáte na vlastní oči."

Zvedl se, nechal jídla a sňal roušku z první sochy, v níž se objevil svatý Jiří na koni, s drakem svíjejícím se mu u nohou a s kopím pro-

bodávajícím sani tlamu. Bylo to představeno divoce, jak se obvykle děje, a celá socha byla samé zlato, jak se říká. Don Quijote pravil: "Tento rytíř byl jedním z nejlepších potulných rytířů božského vojska, jmenoval se svatý Jiří a ochraňoval i dívky. Pohleďme na druhou!" Muž ji odkryl a objevil se svatý Martin na koni, an dělí plášť se žebrákem. Sotva jej don Quijote spatřil, pravil: "Tento rytíř byl také z křesťanských dobrodruhů a myslím, že byl spíš štědrý než udatný, neboť můžeš viděti, Sancho, že se dělí o plášť s chudým dávaje mu polovici. Pravděpodobně byla tenkrát zima; jinak by mu jej byl dal asi celý, jak byl štědrý."

"Tak to asi nebylo," řekl Sancho, "spíše se držel přísloví, jež praví: Ať dáváš či bereš, poraď se s rozumem."

Don Quijote se zasmál a požádal o odkrytí další pokrývky, pod níž se objevila socha patrona Španělska na koni, s krvavým mečem v ruce, ženoucího Maury a drtícího hlavy. Don Quijote řekl vida ho: "Tento je zajisté rytíř a z pluků Kristových, jeho jméno je svatý Jakub Maurobijce aje z nejstatečnějších svatých a rytířů, jež měl svět a nyní mají nebesa." Konečně odkryli poslední přikrývku a ukázalo se, že skrývá pád svatého Pavla z koně se všemi podrobnostmi jeho obrácení na víru, které bývají zobrazovány. Byl jako živý a zdálo se, že KVistus s ním mluví a Pavel že odpovídá. "Toto," pravil don Quijote, "byl největší nepřítel, jejž své doby měla církev boží, a největší obránce její, jakého už nikdy míti nebude. Byl potulným rytířem svým životem a dokonalým světcem svou smrtí, dělníkem neúnavným na vinici Páně, učitelem národů, jemuž nebesa byla školou a učitelem a mistrem sám Ježíš Kristus."

Dalších soch už nebylo, i požádal don Quijote, aby je znovu přikryli, a pravil k těm, kdo je nesli: "Za dobré znamení mám, bratři, že jsem viděl, co jsem viděl, neboť tito svatí a rytíři vyznávali, co já vyznávám, totiž řemeslo vojenské; ale na rozdíl ode mne byli svatí a bojovali o věci božské,' a já jsem hříšník a bojuji za věci lidské. Oni dobyli nebes silou svých paží, neboť i nebes lze dobýti, a já dosud nevím, čeho dobývám svým utrpením. Ale kdyby moje Dulcinea z Tobosa byla vyproštěna ze svého neštěstí, což by zlepšilo můj osud a posílilo moji mysl, snad bych zaměřil své kroky lepší cestou, než kterou nyní jdu."

"Bůh to vyslyš a hřích ať sluchu nemá," řekl Sancho při té příležitosti. Mužové byli udiveni zjevem i řečmi dona Quijota, ač nerozuměli ani polovině toho, co jimi míní. Dojedli, naložili své sochy a rozloučivše se s donem Quijotem šli dále svou cestou.

Sanchovi bylo znovu, jako by svého pána viděl poprvé, tak se divil jeho vědomostem a zdálo se mu, že nemůže být na světě historie ani

události, aby ji neměl v malíčku a paměti. Řekl mu: "Opravdu, pane můj, jestliže to, co nás dnes potkalo, lze nazvat dobrodružstvím, bylo tó z nejmírnějších a nejklidnějších dobrodružství, která nás za naší pouti potkala: přečkali jsme je bez výprasku a strachu, netasili jsme meče, nebylo s námi uhozeno o zem, ani nemáme hlad. Pochválen buď Bůh, že mi to dovolil spatřit na vlastní oči."

"Máš pravdu, Sancho," řekl don Quijote, "ale musíš uvážiti, že všechny doby nejsou stejné a stejně neplynou; a co lid obyčejně nazývá ,znamení' a co se nezakládá na rozumném důvodu, to moudrý má a pokládá za šťastnou příhodu. Nějaký z takových pověrčivců ráno vstane, vyjde z domu, potká mnicha z řádu blahoslaveného svatého Františka, a zrovna jako by potkal draka, obrátí se a vrací se domů. Jinému se rozsype sůl po stole a hned mu smutek zalije srdce, jako by příroda byla povinna oznamovati předem neštěstí věcmi tak nepatrnými jako zmíněné. Rozumný křesťan nemá se tak sháněti po úmyslech božských. Scipio přistál v Africe, klopýtl při skoku na pevninu a jeho vojáci měli to za špatné znamení; ale on objal zemi a řekl: .Nemůžeš mi utéci, Afriko, neboť tě pevně držím v náručí.' A proto, Sancho, setkání s těmi sochami bylo pro mne přešťastnou náhodou."

"Také tomu věřím," odpověděl Sancho, "a chtěl bych, aby mi Vaše Milost řekla, z jakého důvodu Španělé, když se chystají k boji, vzývají toho svatého Jakuba Maurobijce, volajíce: .Santiago y cierra, Espařía!' Copak je Španělsko otevřeno, že je potřebí je zavírat, nebof co to je zač?" Jsi hlupáček, Sancho," odvětil don Quijote, "věz, že tohoto velkého rytíře s růžovým křížem dal Bůh Španělsku za patrona a obránce, zvláště za krutých bojů, které Španělé sváděli s Maury, a proto ho vzývají jako svého ochránce ve všech bitvách, ba mnohokrát jej v nich i zřetelně spatřili, an sráží, rozdupává, ničí a pobíjí pluky arabské. Na důkaz té pravdy bych ti mohl dáti mnoho příkladů poskytovaných pravdivými historiemi španělskými."

Sancho změnil předmět řeči a řekl svému pánu: "Velmi se divím, pane, rozpustilostí Altisidory, komorné vévodkyniny: řádně ji musil zranit a probodnout ten Amor, který je prý hoch slepý, a ač má oči

) "Santiago y cierra, Espafia", heslo starošpanělských vojsk, znamená v středověké španělštině "SvatýJakub (s námi); útoč, Španělsko!" V době Cervantesově sloveso cerrar ztratilo už význam .útočiti', .napadati', a podrželo pouze význam .zavírati'. Sancho mylně má Espafia za předmět slovesa cerrar a domnívá se, že heslo znamená: "SvatýJakube, zavři Španělsko!"

krhavé či spíše je nevidomý, zamíří-li do srdce, i kdyby bylo sebemenší, trefí do něho a prorazí je naveskrz svými šípy. Také jsem slyšel, že se milostné šípy lámou a otupují o stydlivost a zdrženlivost dívek. Ale o tuhle Altisidoru se spíš naostřují, než otupují."

"Věz, Sancho," řekl don Quijote, "že láska nemá ohledů a nedbá rozumných hranic ve svém průběhu a že má tutéž povahu jako smrt: stejně útočí na vysoké paláce královské jako na nízké chatrče pastýřů, a když se úplně zmocní duše, první, co učiní,je, že jí odejme bázeň a stud; a proto Altisidora projevila svou touhu bez rozpaků, ač vzbudila v mém srdci spíš zmatek než hněv."

"To je zjevná krutost," řekl Sancho,"nevděk neslýchaný! O sobě mohu říci, že by mě podmanilo a podrazilo nejmenší její milostné slůvko. U všech rohatých, jaké srdce z mramoru, nitro z bronzu a hliněná duše! Ale nemohu uvěřit, že tu dívku tak uchvátilo a uneslo, co na vás viděla: kdepak tu je jaká krása, jaká švarnost, jaká uhla-zenost, jaký obličej, jaká jednotlivá věc nebo všechny dohromady, aby se do toho zamilovala? Pravda pravdoucí je, že často Vaši Milost prohlížím od paty po poslední vlásek hlavy a vidím víc věcí k nahnání strachu než ke vzbuzení lásky. Slyšel jsem také, že krása je první a hlavní podmínkou lásky, a poněvadž Vaše Milost jí nemá ani špetku, nechápu, do čeho se ta ubohá zamilovala."

"Nezapomeň, Sancho," odpověděl don Quijote, "že jsou dva druhy krásy: duševní a tělesná. Duševní krása sídlí a projevuje se v rozumu, poctivosti, čestném chování, štědrosti a dobrých mravech a všechny tyto vlastnosti může mít i člověk ošklivý; a jestliže se dbá na tuto krásu a ne na tělesnou, láska rodívá se prudká a mocná. Já, Sancho, dobře vidím, že nejsem hezký; ale také vím, že nejsem znetvořen. Člověku stačí nebýti obludou, aby byl velmi milován, má-li duševní dary, které jsem ti vyjmenoval."

Za těchto řečí a rozmluv vjeli do lesa mimo cestu a náhle, aniž to očekával, don Quijote se zapletl do sítí ze zelených nitek, které byly napjaty od stromů ke stromům. Nemoha uhodnout, co by to bylo, řekl Sanchovi: "Zdá se mi, Sancho že tyto sítě jsou asi nějaké z nej-nevídanějších dobrodružství, jaké si lze mysliti. Ať mě zabijí, jestliže čarodějníci, kteří mě pronásledují, nechtějí mě do nich zaplésti a zdržeti v cestě jako v pomstu za krutost, s níž jsem se zachoval k Altisidoře. Ale pravím jim, že i kdyby tyto sítě byly z nejtvrdšího diamantu místo ze zelených nití a silnější než síť, do níž chytil žárlivý bůh kovářů Venuši a Marta, roztrhnu je, jako by byly z rákosí nebo z bavlny."

Chtěl pokračovat v cestě a roztrhati vše, když se tu před ním objevily vyskočivše zeza stromů dvě přerozkošné pastýřky či aspoň dívky v pastýřských šatech: kabátky a sukně měly ovšem z jemného brokátu, ba sukně byly z nejvzácnějšího zlatohlavu. Vlasy měly rozpuštěny po ramenou a byly tak plavé, že mphly závodit s paprsky sama slunce; pokryty byly dvěma girlandami, jednou ze zeleného vavřínu, druhou pak upletenou z rudého laskavce. Věk jejich, jak se zdálo, ani nebyl nižší patnácti ani nepřesahoval osmnáct. Pohled na ně udivil Sancha, překvapil dona Quijota, zastavil slunce na jeho dráze. Všichni čtyři udiveně mlčeli, nakonec však jedna z pastýřek promluvila první, řkouc donu Quijotovi: "Zadržte, pane rytíři, a ne-trhejté sítě, neboť jsou zde napjaty ne vám na škodu, ale k naší zábavě. Poněvadž pak vím, že se nás zeptáte, proč byly rozestřeny a kdo jsme, chci vám to říci několika slovy. Ve vsi, jež je na dvě míle odtud a v níž žije mnoho významných lidí, mnoho rytířů a boháčů, řada přátel a příbuzných se dohodla, že se odebere s ženami, syny i dcerami, sousedy, přáteli a příbuznými na toto místo, které je z nejpříjemnějších v celém okolí, a že utvoří mezi sebou novou pastýřskou Arkádii, v níž by se dívky ustrojily za pastýřky a chlapci za pas-, týře. Naučili jsme se dvěma eklogám, jedné od pověstného básníka Garcilasa, druhé od výborného Camoěsa v jeho vlastní řeči portugalské, ale dosud jsme je nehráli. Včera byl den našeho příchodu; zde mezi těmito stromyjsme postavili několik stanů, jimž říkají polní, na břehu hojného potoka, zúrodňujícího všechny tyto lučiny. Večer jsme napjali tyto sítě mezi stromy, abychom oklamali ptáčky, kteří se do nich chytí poplašeni naším křikem. Je-li vám libo, pane, být naším hostem, budete přijat štědře a zdvořile, neboť nyní nesmí vstoupit do našeho tábora nevůle a smutek."

Umlkla. Don Quijote jí odpověděl: "Zajisté, překrásná dámo, nebyl více překvapen a udiven Akteon, když náhle uviděl koupající se Dianu, než já, když jsem v ustrnutí spatřil vaši krásu. Chválím druh vaší zábavy a děkuji za vaši nabídku. Mohu-li vám posloužiti, dejte mi rozkaz a spolehněte, že vás bude poslechnuto, neboť mým povoláním není nic jiného leč býti úslužný a dobře činiti všem lidem, zvláště pak tak vznešeným, jak vy se v osobách svých jevíte. A kdyby tyto sítě, které zabírají malý prostor, zabraly celý povrch světa, hledal bych si cestu jinými světy, abych je nepotrhal; abyste pak uvěřily této mé nadsázce, vězte, že vám to slibuje sám don Quijote de la Mancha, došlo-li vašeho sluchu toto jméno."

"Ach, má drahá přítelkyně," řekla tehdy druhá pastýřka, ,jaké ne-

smírné štěstí nás to potkalo! Vidíš tohoto pána před námi? Nuže, zvěstuji ti, že jest to nejstatečnější, nejzamilovanější a nejuhlazenější muž světa, nelže-li a nepodvádí-li vypravování, jež bylo o jeho činech vytištěno a jež jsem četla. Vsadím se, že tento dobrý muž, který jej provází, je Sancho Panza, jeho zbrojnoš, jehož rozkošnostem se žádné nevyrovnají."

"To je pravda," pravil Sancho, ,jájsem skutečně ten rozkošný zbrojnoš, o kterém Vaše Milost mluví, a tento rytíř je můj pán, sám don Quijote de la Mancha, zvěčněný v tom vypravování."

"Ach!" děla druhá dívka; "poprosme jej, přítelkyně, aby zůstal! Naši rodiče i sourozenci tím budou nekonečně potěšeni, neboť i já jsem slyšela o jeho statečnosti a půvabu totéž, co ty pravíš, a zvláště prý je nejvěrnějším a nejpočestnějším milencem, jenž byl kdy znám; jeho dámou je jakási Dulcinea z Tobosa, jíž celé Španělsko přiznává palmu krásy."

"To se děje právem," řekl don Quijote, "ač-li to neuvádí v pochybnost nepřirovnatelná krása vaše. Nenamáhejte se, dámy, zdržujíce mne, neboť přesné povinnosti mého povolání mi nikterak nedovolují odpočívati."

Zatím přišel na místo, kde všichni čtyři dleli, bratr jedné z pastýřek, sám oblečen za pastýře s nádherou a okázalostí odpovídající 1 nádheře pastýřek. Dívky mu vyprávěly, že muž v jejich společnosti je statečný don Quijote de la Mancha a druhý že je jeho zbrojnoš Sancho; o obou již věděl, neboť byl četl knihu o nich. Statný pastýř se také nabídl a žádal dona Quijota, aby se s ním odebral ke stanům. Don Quijote byl nucen svolit i učinil tak. Vtom se ozvalo volání ptáč-nické a sítě se naplnily rozmanitými ptáčky, kteří oklamáni barvou sítí upadali v nebezpečí, jemuž ulétali. Na místě se shromáždilo přes třicet lidí, vesměs neobvykle přestrojených za pastýře a pastýřky, a okamžitě byli poučeni, kdo jsou don Quijote a jeho zbrojnoš, což je nemálo potěšilo, neboť již o něm věděli z jeho historie. Došedše k stanům našli prostřeno bohatě, hojně a čistě; uctili dona Quijota prvním místem a prohlíželi si jej a divili se mu.

Když bylo sklizeno, don Quijote u velkém klidu promluvil, řka: "Někteří lidé říkají, že největším z hříchů lidmi páchaných je pýcha, já však pravím, že jím je nevděk, připomínaje, že se říká: nevděčníků je peklo plné. Pokud mi bylo možno, od chvíle, kdy jsem nabyl rozumu, snažil jsem se vystříhati se tohoto hříchu; a nemohu-li oplatiti dobrodiní, jichž se mi dostane, jiným dobrodiním, alespoň toužím, abych tak mohl učiniti, a nestačí-li toto, veřejně ona dobrodiní hlásám: neboť ten, kdo přiznává a hlásá dobrodiní, jež mu jsou prokazována, také je stejným odměňuje, může-li. Ostatně většinou ti,

kdo dobrodiní přijímají, mají méně prostředků než ti, kteří je prokazují, a nade všemi je Bůh, dárce největší, a dary lidské nemohou se srovnávati s dary božími pro nekonečný rozdíl mezi člověkem a Bohem. Tuto omezenost a nedostatečnost do jisté míry nahrazuje vděčnost. Já, vděčný za milost zde mi prokázanou, nemoha se odvděčiti stejnou měrou trvám v těsných hranicích svých možností a nabízím, co mohu a co mi odpovídá: pravím, že po dva plné dny uprostřed této královské silnice do Zaragozy budu prohlašovati, že tyto dámy přestrojené za pastýřky, zde přítomné, jsou nejkrásnějšími a nejdvornějšími dívkami světa, vyjímaje pouze nevyrovnatel-nou Dulcineu z To bosá, jedinou paní mých myšlenek, budiž řečeno s dovolením přítomných pánů i dam."

Slyše to Sancho, který velmi pozorně naslouchal, zvolal: Je možno, aby se někdo na světě odvážil říkat a přisahat, že můj pán je blázen? Řekněte sami, páni pastýři! Našel by se v nějaké vesnici farář, ať je sebe chytřejší a studovanější, aby dovedl říci, co řekl můj pán, a našel by se potulný rytíř, aťje sebeslavenější pro udatnost, aby nabídl, co zde nabízí můj pán?" Don Quijote se obrátil k Sanchovi a s tváří rozpálenou hněvem řekl: ,Je možno, aby se někdo na celém světě našel, kdo by nepřiznal, že jsi hlupák, hloupostí vycpávaný'a; lemovaný zlomyslností a ničemností? Co se pleteš do mých věcí a kdo tě pozval, abys zkoumal, jsem-li rozumný nebo popletený? Mlč a neodpovídej, ale osedlej Rocinanta, sňal-lis mu sedlo: půjdeme obrátiti ve skutek mou nabídku. A poněvadž pravda je na mé straně, mů-f žeš už prohlásiti za přemožené ty, kteří by jí chtěli odporovati."

A s velkým hněvem a známkami rozčilení vstal ze svého místa,

Stoje tudíž (jak jsem vám řekl) uprostřed cesty don Quijote rozrazil vzduch tímto voláním: "Vy, poutníci a cestující, rytíři, zbrojnoši, pěší i jezdci, kteří se berete touto silnicí nebo tudy přejdete do dvou dnů! Vězte, že don Quijote de la Mancha, potulný rytíř, zde stojí a tvrdí, že všechny krásy a ušlechtilosti světa jsou překonány krásou

a ušlechtilostí, již v sobě obsahují nymfy obývající tyto louky a háje, s výjimkou paní mé duše Dulciney z Tobosa. Kdo je opačného mínění, ať se přiblíží, neboť zde jej očekávám." Dvakrát opakoval táž slova a podvakrát nebyla uslyšena žádným dobrodruhem; ale osud, jenž řídil jeho záležitosti čím dále tím lépe, chtěl, aby se za chvilku objevil na cestě zástup lidí na koních, z nichž řada třímala kopí a kteří jeli v houfci a spěšným poklusem. Sotva je spatřili druhové dona Quijota, obrátili se zády a utekli řádný kus od silnice, neboť poznali, že kdyby prodleli, mohli by se snadno dostat do nebezpečí. Pouze don Quijote s neohroženým srdcem zůstal nepohnut a Sancho Panza se schoval za Rocinanta.

Houfec kopiníků dojel a jeden z nich, jedoucí vpředu, hlasitě vykřikl na dona Quijota: "Táhni, čertův člověče, z cesty, sic tě býci rozdrtí na kousky."

"Bídná chásko," odpověděl don Quijote, "co proti mně zmohou býci, i kdyby byli z nejstatnějších, jež rodíjarama na svých březích! Vyznejte, darebáci, bez rozmýšlení, že je pravda, co jsem zde prohlásil; ne-li, biji se s vámi." Honec dobytka neměl kdy odpovědět a don Quijote se uklidit, i kdyby byl chtěl. A tak stádo statných býků i klidných volů býky vedoucích, množství honců i jiných mužů, kteří řídili býky do osady, kde se příštího dne měli účastnit býčích zápasů, najelo na dona Quijota, Sancha, Rocinanta a osla, srazilo všechny na zem a podupalo je. Sancho byl rozmlácen, don Quijote bez sebe, osel ztlučen a Rocinante ne bez úhony.

Ale nakonec se zvedli všichni a don Quijote kulhaje a padaje se spěšně dal do běhu za stádem, volaje: "Zastavte a počkejte, bídná chásko, jediný rytíř je proti vám a ten není z těch, ani se nepodobá těm, kteří říkají: prchajícímu nepříteli stav zlaté mosty." Ale to nezadrželo spěchající honce a na jeho hrozby dali stejně málo jako na loňský déšť. Únava přemohla dona Quijota a víc pohněván než po-mstěn posadil se u cesty, až k němu došli Sancho, Rocinante a osel. Ti došli, pán i sluha se znovu posadili a nerozloučivše se ani s napodobenou Arkádií pokračovali v své cestě, spíše zahanbeni než s chutí.