Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 57. o tom, jak se don Quijote rozloučil s vévodou a co ho potkalo s chytrou a rozpustilou Altisidorou, komornou vévodkyně
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Již se donu Quijotovi zdálo, že je záhodno opustit lenošivý život, jejž vedl na zámku; myslil, že jeho osoba světu velmi chybí, je.-li uzavřen pohodlně v nesčíslných hostinách a rozkoších, které mu ono panstvo jako potulnému rytíři strojilo, a měl za to, že se bude musit přísně nebesům odpovídat za tu zahálčivost a uzavřenost. I požádal jednoho dne vévody o dovolení k odchodu. Dostal je od nich s ujištěním, že jeho odchod je velmi rmoutí.

Vévodkyně odevzdala Sanchu Panzovi psaní od jeho ženy a ten nad nimi zaplakal, řka: "Kdo by si byl pomyslil, že velké naděje, jež se v prsou mé ženy Terezy Panzové zrodily při zprávě o mém vladařství, skončí mým návratem k neklidnému, dobrodružnému životu mého pána dona Quijota de la Mancha? Přesto mě těší, že se "moje Tereza zachovala, jak se na ni patří, a poslala vévodkyni žaludy; neboť kdyby je byla neposlala, byla by se ukázala nevděčnicí a já bych byl zarmoucen. Co mě těší, je, že tento dar nemůže být nazván úplatkem, protože já jsem byl už vladařem, když ona žaludy poslala, a je náležité, aby ti, jimž se dostalo dobrodiní, osvědčili svou vděčnost, a třebas i drobností. Já jsem vskutku nah vstoupil do vladaiství a nah je opouštím; a tak mohu říci s klidným svědomím, což není málo: ,Nah jsem se zrodil, nah jsem zůstal: neztrácím ani nezískávám'." To si říkal Sancho v den odchodu.

Odcházející don Quijote rozloučiv se večer předtím s vévody objevil se jednoho jitra ve zbroji na zámeckém nádvoří. Z chodeb naň pohlíželi všichni zámečtí lidé i vévodští manželé vyšli, aby ho spatřili. Sancho seděl na oslu s tlumokem, zavazadly a rancem jsa velmi spokojen, neboť správce vévodův, který byl hrál Trojfaldovou, mu dal váček s dvěma sty zlatými dukáty a don Quijote o tom ještě nevěděl.

Zatímco, jak řečeno, naň všichni pohlíželi, pozvedla náhle mezi ostatními přihlížejícími dueňami a komornými vévodčinými rozpustilá a chytrá Altisidora svůj hlas a žalostně zvolala:

"Slyš mne, krutý rytíři! zadrž trochu otěže, neporaňuj ostruhou nezvedenou herku svou! Pomni na to, falešný, že neprchášpřed zmijí, ovečku však opouštíš z všeho stáda nejmladší. Podvedl jsi, netvore, nejkrásnější dívčinu, co Diana měla v horách a co v lesích Venuše.

Uprchlý Eneáši, krutý Virene,

ďábel buď s tebou! Vyhlaď tě z kořene!

V drápech svých si odnášíš, škůdce svatokrádežný, samo srdce milenky něžné, sladké, pokorné. Čepce tři mi ukradls, pruhované podvazky z nohou, které hladkostí mramoru se rovnají. Vzdechy moje odnášíš, které jsouce z plamene tisíc Trojí sžehly by, kdyby tolik bylo jich.

Uprchlý Eneáši, krutý Virene,

ďábel buď s tebou! Vyhlaď tě z kořene!

Srdce tvého zbrojnoše Sancha kéž je svéhlavé, aby Dulcinea nikdy kouzel prosta nebyla. Za tvé hříchy tresty ať věčně snáší nešťastná, častoťpyká nevinný za zlo, které nespáchal.

Kéž se tvoje příhody obracejí v neštěstí, rozkoše ať v pouhé' sny, any tvé měj nepaměť!

Uprchlý Eneáši, krutý Virene,
ďábel buď s tebou! Vyhlaď tě z kořene!
Ať tě mají za lháře

od Sevilly k Marcheně,
od Granady po Lochu,
v Londýně, vší Anglii.
Sedneš-H si ke kartám
- hřejí si jakoukoliv hru -,
král ať se ti vyhýbá,
o eso ať nezavadíš!
Prst si celý uřízni
místo oka kuřího,
kořen v dásní zůstaň ti
z přetržené stoličky! > ."
Uprchlý Eneáši, krutý Virene,
ďábel buď s tebou! Vyhlaď tě z kořene!"

Zatímco bolestná Altisidora tímto způsobem naříkala, don Qui-jote měl zrak upřen na ni; pak, aniž jí slovem odpověděl, obrátijttvář k Sanchovi a řekl: "Zapřísahám tě, drahý Sancho, životem tvých předků, řekni mi pravdu: vzal jsi snad náhodou ty tři čepce a pod-vazky, o kterých tato zamilovaná dívka mluví?" Nato Sancho odpověděl: "Ty tři čepce mám, ale o podvazcích nemám ani zdání." Vé-vodkyně byla udivena rozpustilostí Altisidořinou, neboť ji sice měla za odvážnou, vtipnou a nevázanou, ale přece ne do té míry, aby si troufala podobná uličnictví; divila se tím více, že nebyla o žertu předem zpravena.

Vévoda chtěl vtip korunovat i pravil: "Neschvaluji, pane rytíři, že ač se vám v tomto mém zámku dostalo dobrého přijetí, o němž víte, přece jste se odvážil odnést tři čepce, ba snad i podvazky mé komorné. Ta znamení mluví o špatné povaze a lživosti vaší pověsti. Vraťte jí ty podvazky! Ne-li, vyzývám vás k boji na život a na smrt a nebojím se, že zlomyslní čarodějové mi promění obličej, jako učinili

v případě mého lokaje Tosíla, který s vámi zápasil."

"Nedej Bůh," odpověděl don Quijote, "abych tasil meč proti vaší převznešené osobě, od níž se mi dostalo tolika dobrodiní: čepce vrátím, neboť Sancho říká, žeje má. Podvazky nemohu, neboť ani já jsem je nedostal ani on. Ať si vaše komorná laskavě prohlédne své přihrádky, jistě je najde. Já, pane vévodo, jsem nikdy nebyl zloděj, ani jím nemíním být, co živ budu, Bůh-li mi neodepře svou pomocnou ruku. Tato dívka mluví jako zamilovaná (jak sama praví) a za to já nemohu. Proto nemám, proč bych žádal za prominutí ji nebo vás, Výsosti, jehož prosím o lepší mínění o sobě a o nové dovolení pokračovati v cestě."

"Bůh vám dej cestu tak šťastnou, pane doně Quijote," řekla vévod-kyně, "abychom stále slyšeli jen dobré zprávy o vašich výkonech. Jeďte sbohem, neboť čím více meškáte, tím více rozněcujete oheň v srdcích dívek, jež na vás pohlížejí. Svou komornou pak pokárám tak, aby napříště nehřešila ani pohledem ani slovy." Jen jednou mě ještě vyslyš, prosím, statečný doně Quijote," zvolala tehdy Altisidora; "prosím tě za prominutí obvinění z krádeže podvazků, neboť, u Boha i duše mé, mám je na sobě a byla jsem roztržitá jako ten, co seděl na oslu a hledal jej." ,A neříkal jsem to?" pravil Sancho; já se tak na to hodím, schovávat kradené! Kdybych to byl chtěl dělat, měl jsem tisíc příležitostí ve svém vladařství!"

Don Quijote sklonil hlavu a poklonil se vévodským manželům i všem okolostojícím, obrátil Rocinanta a provázen Sanchem na oslu opustil zámek bera se k Zaragoze.