Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 56. o neobyčejném a nevídaném boji mezi donem Quijotem de la Mancha a lokajem Tosílem na obranu dcery pani Rodríguezové, dueni
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Vévodští manželé nelitovali žertu, že udělili Sanchu Panzovi vladařství; toho dne přišel nadto sám správce a vylíčil jim bod za bodem všechny téměř výroky a skutky Sancha Panzy za ony dny a nakonec jim vylíčil i přepadení ostrova, strach Sanchův a jeho odchod, což se jim nemálo líbilo.

Historie vypráví, že potom nastal den souboje. Vévoda mnohokrát byl vyložil lokaji Tosílovi, jak si má vésti s donem Quijotem, aby jej přemohl, ale nezabil, ani nezranil; rozkázal také, aby byly sňaty hroty kopí, řka donu Quijotovi, že křesťanství, jímž se honosí, nedovoluje, aby se souboj konal s takovým nebezpečím života, a ať je don Quijote spokojen, že mu na svém panství poskytuje volné zápasiště, ač je to proti výnosu svatého Koncilu, jenž takové souboje zapovídá; ať se tedy prý don Quijote nesnaží jednat v tomto vážném případu neústupně. Don Quijote odvětil, že Jeho Výsost může rozhodovati o okolnostech záležitosti, jak se jí uráčí, on že poslechne ve všem. Když pak nastal významný den a vévoda nařídil, aby v zámeckém dvoře bylo postaveno rozsáhlé lešení pro soudce klání a dueni-ža-lobce, matku i dceru, dostavilo se k podívané nevídaného bdjje ze všech okolních míst a vsí nekonečné množství lidu: neboť nikdy v tom kraji nikdo ze živých a nikdo z mrtvých nespatřil podobnou věc a neslyšel o ní.

První vstoupil do oploceného kolbiště ceremoniář, jenž změřil pole a prošel je celé, aby na něm nebylo léčky nějaké ani ukryté věci, o niž by se mohlo klopýtnout a padnout; pak vstoupily dueni a posadily se na svá místa, se závoji staženými přes oči až na prsa; jevily nemalý neklid, an byl don Quijote již na kolbišti. Zakrátko provázen zněním mnoha trub objevil se na konci kolbiště na mocném koni, až celým kolbištěm otřásal, velký lokaj Tosílos se spuštěným hledím i všecek vzepjat a s řádnými, třpytícími se zbraněmi. Kůň se zdál frýz-ský, široký a sivé barvy; z každé nohy mu viselo po dvaceti librách dlouhé srsti. Statečný zápasník se blížil, dobře zpraven vévodou, jak se má zachovat k udatnému donu Quijotovi de la Mancha, že se má

rozhodně stříci jej zabít, snažit se vyhnouti se první srážce a odvrátit tak smrtelné nebezpečí, které najisto hrozilo, kdyby se naplno s ním srazil. Projel zápasištěm a naproti místu, kde dlely dueni, zastavil se trochu, aby pohlédl na tu, která si jej žádala za manžela.

Pořadatel zavolal dona Quijota, který se byl již na zápasiště dostavil, a zároveň s Tosílem zeptal se dueň, zda svolují, by jejich právo zastupoval don Quijote de la Mancha. Přisvědčily a prohlásily, že vše, co ve věci učiní, budou mít za správné a pevně platné. V tom okamžiku byli už vévoda s vévodkyní usazeni na galerii nad kolbištěm, věnčeným nespočetným davem čekajícím na krutý, nevídaný boj. Podmínkou zápasu bylo, že zvítězí-li don Quijote, jeho protivník musí se oženit s dcerou paní Rodríguezové; bude-li poražen, jeho sok je zproštěn slibu, o nějž se bojovalo, bez zvláštního zadost-. učinění.

Ceremoniář je rozestavil, aby jim nevadilo slunce, a každého postavil na vytčené místo. Bubny zazněly, hlas trub naplnil vzduch a země se třásla pod kopyty; srdce přihlížejícího zástupu octla se v napětí, neboť jedni se báli, druzí si přáli příznivého či nepříznivého výsledku boje. Don Quijote, poroučeje se vším svým srdcem Pánubohu a paní Dulcinei z Tobosa, čekal, až mu bude dáno přesné znamení k útoku; ale náš lokaj měl jiné myšlení: myslil na to, co nyní povím.

Podobá se, že když se díval na svou nepřítelkyni, zazdála se mu být nejkrásnější ženou, jakou kdy v životě viděl; a slepé dítě, obyčejně nazývané Amor na tomto světě, nemínilo ztratit příležitost naskytnuvší se k vítězství nad lokajskou duší a zanést ji do seznamu svých trofejí; přiblížil se tudíž k němu jednoduše, aniž to kdo viděl, a vstře-lil ubohému lokajovi do levého boku šíp na dva lokte, protknuv mu ták srdce naveskrz. A bylo mu to lze bez nebezpečí, neboť Amor je neviditelný, vchází a odchází, kudy chce, aniž. na něm kdo žádá počet z činů. Pravím tedy, že když dali znamení k útoku, byl náš lokaj všecek omámen, mysle na krásu té, kterou už učinil paní své svobody, i nedával pozor na zvuk trubky jako don Quijote. Ten, sotva jej zaslechl, vyřítil se a vyrazil proti svému nepříteli, pokud Rocinan-tovi bylo možno běžet tryskem. Jeho dobrý zbrojnoš Sancho při pohledu na jeho útok křičel: "Bůh tě veď, smetano a květe bludného rytířstva! Bůh ti dej vítězství, neboť máš právo na své straně!"

Ačkoliv Tosílos viděl dona Quijota řítit se na sebe, nehnul se o krok z místa, ale hlasitě zvolal na rozhodčího soudce a řekl mu, když přišel: "Pane, tento boj se svádí o to, ožením-li se či ne s onou

dámou?"

"Takjest," zněla odpověď. .Jájsem totiž člověk svědomitý," řekl lokaj, "a vyčítal bych si, kdybych měl v boji pokračovat. A proto pravím, že se prohlašuji za přemožena a chci se okamžitě oženit s onou dámou." Rozhodčí byl slovy Tosílovými udiven, a poněvadž byl jedním z těch, kdo osnovali příhodu, nevěděl co říci. Don Qui-jote se zastavil v půli cesty, vida, že naň protivník jeho neútočí. Vévoda nevěděl, proč není v boji pokračováno, ale pořadatel běžel mu oznámit Tosílova slova: ta jej nesmírně překvapila a pohněvala. Zatímco se toto dělo, Tosílos dojel před paní Rodríguezovou a hlasitě zvolal: "Chci se, paní, oženit s vaší dcerou a nemíním získávat sporem a zápasem, co mohu získat v mírii a bez nebezpečí života."

Slyše to statečný don Quijote pravil: ,Je-li tomu tak, jsem volný a prost slibu: vezměte se spánembohem, a poněvadž vám ji Bůh dal, ať vám ji svatý Petr požehná!" Vévoda sestoupil na zámecký dvůr a přistoupiv k Tosílpvi pravil: ,Je pravda, rytíři, že se prohlašujete za poražena a že pouze svým bázlivým svědomím míníte se oženit s touto dívkou?"

"Ano, pane," odpověděl Tosílos. "Má dobře," řekl k tomu Sancho Panza, "protože co máš dát myši, dej to kočce, a ta ostatní obstará."

Tosílos si rozvazoval hledí a žádal, aby mu rychle pomohli, žé mu již nestačí dech a že nevydrží tak dlouho pod tak těsným příkrovem. Sňali mu je spěšně, a tu byl odkryt a zjeven obličej lokajův. Při pohledu naň se paní Rodríguezová a její dcera daly do křiku: "To je podvod! Podvod! Tosíla, lokaje páně vévodova, nám podstrčili místo pravého manžela! Spravedlnost boží a královu za tuto zlomyslnost, ne-li ničemnost."

"Netrapte se, paní," řekl don Quijote, "není tu zlomyslnosti ani ničemnosti. Pakliže snad ano, nedopustil se jí vévoda, ale zlí kouzelníci, kteří mě pronásledují a kteří závidíce mi slávu tohoto vítězství změnili tvář vašeho manžela v tvář tohoto, jak pravíte, lokaje vévodova. Dbejte mé rady a přes zlobu mých nepřátel ožeňte se s ním, neboť pravděpodobně je to týž, kterého chcete dostati za manžela."

Vévoda, který tohle slyšel, ze vší své zlosti se dal do smíchu a pravil: "Tak neobyčejné jsou příhody, které potkávají pana dona Qui-jota, že si skoro myslím, že tento můj lokaj mým ani není. Ale užijme této obratné lsti: odložme svatbu o čtrnáct dní, zavřeme tuto osobu, která nás uvádí do pochybností, a čekejme, zda se za tu dobu vrátí do své dřívější podoby. Tak dlouho jistě nebude trvat zloba čarodějů proti donu Quijotovi, tím spíše, že jim tyto podvody a přeměny jsou málo platný."

"Ach, pane," řekl Sancho, "ti darebáci si už opravdu

vzali do zvyku proměňovat věci, které se týkají mého pána. Jednoho rytíře, kterého minule přemohl, jmenovaného rytířem Zrcadlovým, proměnili v bakaláře Šansona Carrasca, našeho přítele doma ve vsi, a paní Dulcineu z Tobosa proměnili v hrubou selku. A proto se domnívám, že tento lokaj zemře jako lokaj a bude žít jako lokaj po všechny dny svého života." Nato řekla dcera Rodríguezové: "Ať je kýmkoliv ten, kdo si mne žádá za ženu, svoluji k tomu, protože raději chci být zákonnou ženou lokaje než svedenou milenkou šlechtice; ba ten, kdo mě svedl, jím ani není."

Nakonec se všechny tyto věci a příhody skončily tím, že Tosílos bude zavřen, dokud se neuvidí, v co se přemění. Všichni provolali vítězství dona Quijota, ale většina jich byla smutná a zarmoucena, že neviděli tak toužebně očekávané bojovníky rozbité na kousky, stejně jako bývají zarmouceni kluci, když odsouzenec není oběšen, protože mu prominul buď žalobce, buď soud. Lid se rozešel, vévoda a don Quijote se vrátili do zámku, Tosíla zavřeli a paní Rodríguezová i její dcera byly neobyčejně spokojeny, protože tak nebo onak případ musil skončit svatbou; a Tosílos nepřál si ničeho jiného.