Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 10. o vtipném rozmlouvání dona Quijota se Sancho Parnou, jeho zbrojnošem
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Zatím se Sancho Panza zvedl, dost potlučen sluhy obou mnichů, a dával pozor na boj svého pána dona Quijota, prose Boha z plného srdce, aby mu dal vítězství, v němž by získal nějaký ten ostrov, kde by se stal vladařem, jak mu bylo slíbeno. Vida, že zápas je u konce a že jeho pán opět vsedá na Rocinanta, přispěchal podržet mu třmen, a dříve než vsedl do sedla, padl před ním na kolena a chopiv jej za ruku políbil ji se slovy: "Račte mi, Milosti pane doně Quijote, dáti vladařství ostrova, jehož jste dobyl v tomto krutém zápasu, neboť, ať je jakkoliv velký, cítím se schopen vládnouti mu tak dobře jako kterýkoliv jiný vladař ostrovů." Načež don Quijote odpověděl: "Vězte, bratře Sancho, že toto a všechna podobná dobrodružství nejsou dobrodružství ostrovní, ale dobrodružství křižovatková, v nichž nedobudete ničeho krom rozbité hlavy a o ucho méně. Mějte trpělivost, však se naskytne dobrodružství, že vás udělám nejen vladařem, ale i něčím více." Sancho se tím velmi potěšil a líbaje mu podruhé ruku a lem kroužkového odění, pomohl mu na Rocinanta, sám vylezl na osla a dal se za svým pánem, jenž dlouhým krokem, bez loučení a dalšího hovoru s dámami z kočáru vjel do blízkého lesa. Sancho za ním plným cvalem svého dobytčete; ale Rocinante spěchal tolik, že vida, jak zůstává pozadu, byl nucen volati za pánem, aby naň počkal. Don Quijote uposlechl zadržuje otěže Rocinantovy a jeho unavený zbrojnoš dohoniv ho řekl: "Zdá se mi, pane, že by bylo dobře jít se uchýlit do nějakého kostela. Protože ten, s nímž jste bojoval, špatně dopadl, nebylo by divu, kdyby to udali Svatému bratrstvu a to nás zatklo. A věru, stane-li se to, řádně se zapotíme, než se dostaneme z vězení."

"Mlč," řekl don Quijote, "kde jsi kdy viděl nebo četl, že by bludný rytíř byl postaven před soud, třeba byl sebevíce lidí zabil?"

"O tom nevím nic," odpověděl Sancho, "a co jsem živ, nezkusil jsem to na nikom. Jenom vím, že Svaté bratrstvo se zajímá o ty, kdo se perou po polích, a do druhého se nepletu."

"Nuže, nestrachuj se, příteli," odvětil don Quijote, "neboť vyprostím tě z rukou Chaldejských, natož z rukou Bratrstva. Ale řekni přece při svém životě: viděls statečnějšího rytíře než já na celém známém světě? Četls v knihách o někom, kdo by byl ohnivější v útoku, zmužilejší v obraně, obratnější v ranách, zkušenější v shazování ze sedla?"

"Abych řekl pravdu," nato Sancho, "nikdyjsem žádnou knihu nečetl, protože neumím číst, ani psát; ale mohu se vsadit, že jsem odvážnějšímu pánu než Vaše Milost nesloužil, co jsem živ, a dej Bůh, aby vám za vaše odvážnosti nechtěli zaplatit tam, co jsem řekl. Jen Vaši Milost prosím, aby se ošetřila, neboť vám silně teče krev z ucha a já tu mám obvaz a bílou mast v tlumoku."

"To všechno by bylo zbytečné," pravil don Quijote, "kdyby mě bylo napadlo připravit si láhev balzámu Fierabrasova, jehož jedinou kapkou bychom si ušetřili času i léků." ,Jákou láhev a jaký balzám?" řekl Sancho Panza. ,Je to balzám," odvětil don Quijote, "jehož recept nosím v paměti a při němž se netřeba báti smrti a netřeba se strachovati smrtelného zranění. A až jej připravím a dám ti jej, stačí jen, až uvidíš, že v nějaké bitvě mě přeťali vejpůl, jak se často stává, abys přiložil pěkně a hezky opatrně, dřív než krev vystydne, část těla, jež spadne z koně na zem, k druhé polovici, jež zůstane v sedle, ale musíš je srovnat rovně a přesně. Pak mi dáš vypít jen dva doušky toho balzámu a uvidíš, že vstanu zdravější než jablíčko."

"Když je to tak," řekl Panza, "zříkám se nyní vladařství slíbeného ostrova a nechci za odměnu svých četných a dobrých služeb, než aby mi Vaše Milost dala recept té zázračné vody, protože mám za to, že všude dostanu za unci více než dva reály, a víc nepotřebuji, abych strávil tento život počestně a v odpočinku. Ale teď se musí vědět, stojí-li mnoho příprava."

"Za méně než tři reály lze poříditi pět litrů," odpověděl don Quijote. "Pánbůh s námi," Sancho nato, "proč tedy čeká Vaše Milost a nenaučí mě to?"

"Mlč, příteli," odvětil don Quijote, "zamýšlím tě zasvětit do větších tajemství a prokázat ti větší milosti. Ale zatím se ošetřme, neboť mě ucho bolí více, než bych si přál."

Sancho vytáhl z tlumoku obvaz a mast; ale když viděl don Quijote svou rozbitou přílbu, myslil, že se zblázní, a vloživ ruku na meč, zvedl oči k nebi a řekl: "Přisahám Stvořiteli všech věcí a při čtyřech svatých Evangeliích, kde jsou nejobšírnější, že budu žít životem velkého markýze z Mantuy, když slíbil pomstíti smrt svého synovce Val-dovína: nepožiji chleba z ubrusu a nepromluvím se ženou a všecko ostatní udělám, nač si tu nevzpomínám, ale jako bych to řekl, dokud se nepomstím úplně tomu, kdo mě tak zohavil." Slyše to Sancho, pravil: "Uvažte, Milosti pane doně Quijote, že jestli ten rytíř vyplnil váš rozkaz a šel se představit mé paní Dulcinei z Tobosa, vykonal

všecku svou povinnost a nezaslouží dalšího trestu, ledaže by se dopustil nového provinění."

"Mluvils a poznamenáls velmi dobře," řekl don Quijote, "a proto ruším přísahu, co se týče nové pomsty. Ale znovu ji potvrzuji a znovu slibuji žít, jak jsem pravil, dokud násilím neodejmu nějakému rytíři přílbu tak dobrou, jako byla moje. A nemysli si, Sancho, že to všechno dělám jen tak do větru: neboť mám v té věci před sebou cizí příklad, poněvadž tohle doslova se udalo s helmicí Mambrinovou, která přišla tak draho Sacripantovi."

"Běžte k ďáblu, milostpane, s takovými přísahami," odpověděl Sancho, "jsou velmi na škodu zdraví a příčí se dobrému svědomí. Pro-, tože, řekněte! Jestli nyní po mnoho dní nepotkáme rytíře s helmicí? Co uděláme? Má se ta přísaha vyplnit přes tolik nevýhod a nepohodlí jako spáti oblečen, spáti pod širým nebem a tisíc jiných trestů, jež obsahovala přísaha toho starého blázna markýza z Mantuy, kterou chce nyní Vaše Milost znovu křísit? Podívejte se dobře, Milosti, po i všech těchle cestách nechodí ozbrojenci, ale mezkaři a vozkové, kteří nejen nemají přílby, ale třeba o něčem takovém neslyšeli, co jsou živi."

"Mýlíš se," řekl don Quijote, "neboť nebudeme ani dvě 1 hodiny na této křižovatce a uvidíme více ozbrojenců, než jich vy-' trhlo proti Albrace dobýt krásné Angeliky."

"Tak pozor," pravil San-. cho, "a dej Bůh, aby se nám dobře vedlo a dobyli jsme už toho ostrova, který mi přichází tak draho, a pak ať si třebas umru."

"Už jsem ti řekl, Sancho, aby sis proto nepřipouštěl starosti, protože nebude-li ostrov, máme tu království dánské nebo sobradíské, jež se ti budou hodit jako prsten na prst, a buď o to raději, že to bude na pevné , zemi. Ale nechme toho, až na to bude čas, a podívej se do tlumoku, máš-li co k jídlu, abychom potom vyhledali nějaký zámek, v němž bychom přenocovali a vyrobili ten balzám, neboť přisahám ti u Boha, i že mě to ucho velmi bolí."

"Mám tu cibuli, trochu sýra a několik krajíců chleba," řekl Sancho; "ale to není pokrm, jenž by se hodil tak výbornému rytíři jako Vaše Milost."

"Tomu nerozumíš," odvětil don Quijote; "povím ti, Sancho, že je ke cti potulného rytíře nejíst měsíc, a když už, sáhnout po tom, co je po ruce; a to by ti bylo zřejmé, kdybys přečetl tolik příběhů jako já, neboť ač jich bylo mnoho, v žádném jsem nenašel správy, že by potulní rytíři jedli, leda náhodou a na nějaké slavnostní hostině, kterou jim vystrojili, a jindy vždy se postili. Ač si lze domysliti, že jíst musili i konati všecky ostatní přirozené potřeby, "souce lidmi jako my druzí, je stejně srozumitelno, že potulujíce se většinu života po lesích, pustinách a bez kuchaře, nejčastěji byli živi

z pokrmů venkovských jako ony, které mi nyní ty nabízíš. Tak, příteli Sancho, nermuť se tím, co mě těší, nechtěj převracet svět ani vysadit bludné rytířstvo z jeho veřejí."

"Odpusťte mi, Milosti," řekl Sancho; "protože neumím, jak jsem pověděl, ani psát, ani číst, neznám a nepřipadám na názory rytířského řemesla. A ode dneška opatřím tlumok všemi možnými suchými křížalami pro Vaši Milost, když je rytíř, a pro sebe, protože jím nejsem, něčím pestřejším a vydatnějším."

"Neříkám," odvětil don Quijote, "že bludní rytíři nemohou jísti nic jiného než křížaly, ale že bývaly asi nejobvyklejším jejich pokrmem spolu s bylinami, jež nacházeli na polích, jež znali a jež já také znám."

"To je výhoda," odpověděl Sancho, "znát takové byliny; jednoho dne, tak se mi zdá, budeme musit té znalosti použít." Přitom vyndal jídlo, jež s sebou nesl, a oba pojedli v míru a dobré vůli; chtějíce však nalézti nocleh, ukončili rychle chudou a suchou večeři, vskočili do sedel a spěchali vyhledat osadu dřív, než by se setmělo.

Ale zapadlo jim slunce a s ním i naděje na to, čeho si přáli, poblíž několika pastýřských chatrčí a rozhodli se, že stráví noc tam. A jak byl Sancho zarmoucen, že nedojeli do vesnice, tak potěšen byl don Quijote, že přespí pod širým nebem, neboť se mu zdálo, že každá noc strávená venku znamená další možnost důkazu jeho pravého rytířství.