Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 48. o tom, co potkalo dona Quijota s paní Rodríguezovou, dueňou vévodkyni, a o jiných příhodách hodných zapsání a věčné paměti
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Nesmírně mrzut a smuten byl zraněný don Quijote, s obličejem zavázaným a poznamenaným, ne rukou boží, ale drápy kočičími - neštěstí to, jež s sebou přináší potulné rytířství. Po šest dní nevyšel mezi lidi a jedné z těch nocí, bdě v myšlenkách na svá neštěstí a na to, jak ho Altisidora pronásleduje, uslyšel, že někdo klíčem otvírá dveře jeho pokoje; pomyslil si, že zamilovaná dívka přichází překvapit jeho počestnost a přimět ho k zradě věrnosti, již měl zachovat Dulcinei z Tobosa. "Ne," řekl přesvědčen o své domněnce a hlasem slyšitelným, "největší krása světa nedokáže, abych přestal zbožňovati tu, již jsem vryl a vtiskl do hloubi svého srdce a nejskrytějšího svého nitra, ať už jsi, paní moje, změněna v selku páchnoucí cibulí, ať v nymfu zlatého Taja, předoucí látky zlaté a hedvábné, a ať tě střeží Merlín nebo Montesínos kdekoliv. Neboť, buď si kdekoliv, jsi má i já zůstanu tvůj, ať jsem kdekoliv."

Tato slova dokončil a dveře se právě otevřely. Postavil se na postel, zabalen od hlavy k patě do žluté přikrývky, noční čepičku na hlavě, tvář a kníry obvázány: tvář pro poranění, kníry, aby se nerozcuchaly a neklesly. Takto vystrojen podobal se nejpodivnějšímu strašidlu, jaké si lze představit. Oči upřel na dveře, ale ač očekával, že se v nich objeví pokorná a pokořená Altisidora, spatřil vstoupit velmi ctihodnou dueňu, v bílém, vroubeném, dlouhém šatu, jenž ji jako plášť halil od hlavy k patě. V prstech levé ruky držela půl rozžaté svíčky a pravou si stínila, abyjí světlo nebilo do očí, krytých obrovskými brýlemi. Kráčela tiše našlapujíc a lehce. Don Quijote se na ni podíval ze své vyhlídky, a když viděl její úbor a uvědomil si její mlčení, myslil si, že to nějaká čarodějka nebo kouzelnice mu v tom ústroji přichází ublížit, a počal se spěšně křižovat.

Vidění se blížilo, a když bylo v polovici pokoje, zvedlo oči a vidělo spěch, s jakým se don Quijote znamená křížem: a jestliže on se bál postavy její, ona se poděsila jeho. Vidouc ho tak dlouhého a žlutého, v plachtě a obvazech, které ho znetvořovaly, vykřikla: Ježíši, copak to je?" Leknutím jí vypadla svíčka z rukou; potmě se obrátila

na útěk, ale strachem se zapletla do sukní a udeřila sebou o zem. Don Quijote poděšen jal se mluvit: "Zaklínám tě, zjevení či co jsi, abys mi řeklo, kdo jsi a co ode mne chceš. Jsi-li trpící duše, pověz mi, a já pro tebe učiním vše, co budu moci, neboť jsem katolický křesťan a rád prokazuji služby všem; proto jsem se i stal členem potulného rytířstva, jehož povinnosti se vztahují i na duse v očistci." Omráčená dueňa slyšíc se zaklínat usoudila podle svého strachu ; na strach dona Quijota a odpověděla mu hlasem zkormouceným a tichým: "Pane doně Quijote, jste-li jím skutečně, nejsem strašidlo, ani přízrak, ani duše z očistce, jak si Vaše Milost asi myslila, ale paní Rodríguezová, čestná dueňa paní vévodkyně, a přicházím za Vaší Milostí v potřebě, jaké Vaše Milost obyčejně odpomáhá."

"Řekněte mi, paní Rodríguezová," řekl don Quijote, "nepřicházíte snad dělati prostřednici? Vězte v tom případě, že nejsem pro nikoho, dík nevy-rovnatelné kráse mé paní Dulciney z Tobosa. Pravím zkrátka, paní i Rodríguezová, že jestliže se uvarujete všech milostných nabídek a necháte je stranou, můžete si znovu rozsvítiti svíčku a vrátiti se a pojednáme o všem, co vám bude libo, krom, jak pravím, všech svůdnických předhůzek." Já a dělat někomu posla, milý pane?" odpověděla dueňa; "špatně mě znáte, Milosti. Ještě nejsem tak stará, abych si začínala s takovým dětinstvím, neboť, chvála Bohu, duše mi ještě drží v těle a všechny mé zuby a stoličky v ústech, až na pár, o které jsem přišla v horečkách, zde, v Aragoně, tak častých. Ale počkejte, Milosti, trochu! Půjdu si rozsvítit svíčku a vrátím se hned svěřit vám své starosti jakožto lékaři všech bolestí na světě."

A nečekajíc na odpověď vyšla z pokoje, kde zůstal don Quijote uklidněn, zamyšlen a čekaje. Ale hned ho napadlo tisíc myšlenek o tom novém dobrodružství a zdálo se mu, že špatně učinil a hůře i ještě uvážil, vydal-li se takto v nebezpečí, že poruší věrnost slíbenou své dámě; říkal si: "Kdoví zda ďábel, který je chytrý a obratný, nebude mě nyní chtít oklamati dueňou, nedovedl-li toho císařovnami, královnami, vévodkyněmi, markýzami a hraběnkami? Slyšel jsem mnohokrát a od lidí rozumných, že může-li, nastrčí nám raději ohavu než krasavici. Kdoví zda tato samota, příležitost a ticho neprobudí mé spící touhy a nezpůsobí, že na sklonku let padne ten, jenž nikdy neklopýtl? V podobných případech je lépe uprchnouti než sváděti bitvy. Ale já asi nejsem při zdravém rozumu, myslím-li si a vy-slovuji-li podobné nesmysly. Vždyť není možno, aby taková dueňa v bílém šátku, široká a brýlatá, mohla probuditi smyslnou choutku třebas i v hrudi nejzkaženější? Cožpak je snad vůbec na světě dueňa

s pěkným tělem? Je snad vůbec na světě dueňa, jež by nebyla drzá, vrásčitá a kroutilka? Pryč s tebou proto, chásko dueň, neužitečná k lidské rozkoši! Ó, jak měla pravdu ona paní, o které se vypráví, že měla dvě vycpané dueni s brýlemi i poduškami v čele svého výstupku, jako by pracovaly, a ty figury jí stejně sloužily k zachování přísnosti síně její jako dueni skutečné."

Přitom vstal z postele, aby zavřel dveře a zamezil paní Rodrígue-zové vstup. Ale když již zavíral, vrátila se paní Rodríguézová s rozžatou svíčkou a spatřivši dona Quijota zblízka, zahaleného v přikrývku, s obvazy a noční čepicí, poděsila se znovu a ustoupivši o dva, kroky řekla: Jsem bezpečna, pane rytíři? Nepokládám za znamení velké počestnosti, že jste vstal z postele." ,Já mám podobnou otázku, paní," odpověděl don Quijote; "ptám se tedy, jsem-li v bezpečí, že nebudu napaden a znásilněn?"

"Od koho, pane rytíři, a koho se to ptáte po tom bezpečí?" odvětila dueňa. "Od vás a vás se ptám," nato don Quijote, "protože ani já nejsem z mramoru, ani vy z bronzu, ani není deset ráno, ale půlnoc a ještě něco, myslím, a jsme v pokoji osamělejším a tajnějším, než byla jeskyně, kde zrádný a smělý Aeneas miloval krásnou a soucitnou Didonu. Ale podejte mi ruku, paní, a já nechci další záruky krom své vlastní zdrženlivosti a počestnosti ářté, již mi poskytuje váš úctyhodný šat." Přitom políbil svou pravici a uchopil její, již mu podala s touže ceremonií. Zde Cide Hamete v závorce praví, že by při Mahomedovi dal lepší ze svých dvou plášťů za to, kdyby viděl, jak ti dva jdou ruku v ruce od dveří k posteli. "

Konečně don Quijote vlezl do postele a paní Rodríguézová si sedla do křesla, stranou postele, nechávajíc si brýle i držíc dále svíčku. Don Quijote se skrčil a celý zakryl, nechávaje volný jen obličej. Když se oba uhnízdili, don Quijote přerušil mlčení: "Nyní, paní Rodríguézová, si můžete uleviti a vylíti vše, co máte v svém starostlivém srdci a ztrápeném nitru. Budu naslouchati cudným sluchem a pomohu vám soucitně."

"Doufám," odpověděla dueňa, "neboť od osoby tak ušlechtilé a milé, jako je Vaše Milost, nebylo lze očekávat jinou než tuto křesťanskou odpověď. Je tomu tedy tak, pane doně Quijote, že ač mě vidíte sedět v tomto křesle, uprostřed království aragonského a v šatu dueni zubožené a opovrhované, jsem přece z Ovidia v Asturii a z rodu spřízněného s nejlepšími v kraji. Ale můj zlý osud a nedbalost mých rodičů, kteří předčasně zchudli, aniž věděli jak, mě zanesly ke dvoru, do Madridu, kde mi rodiče, aby měli pokoj a zamezili horší, našli službu u vznešené dámy; a vězte, Milosti, že v paličkování

a bílé práci žádná se mi po celý život nemohla postavit. Rodiče mě nechali ve službě a vrátili se domů a odtamtud brzo odešli, asi do nebe, neboť byli dobrými katolickými křesťany. Osiřela jsem a zůstala jsem odkázána na bídný plat a skrovné dary, jichž se takovým služebným v paláci dostává. A v tu dobu, aniž jsem se o to přičinila, zamiloval se do mne podkoní z toho domu, už v letech, vousatý a statný, a krom toho rytířský jako král, neboť byl z hor. Nemilovali jsme se tak tajně, aby se toho nedozvěděla má paní a ta k zamezení řečí a klepů nás v klidu a pokoji sezdala podle naší svaté matky katolické církve římské; z toho manželství se narodila dceruška, která měla znovu zabít mé štěstí, měla-li jsem jaké. Nezemřelajsem sic při porodu, neboť byl včas a zdařil se, ale brzo potom zemřel můj manžel z jakéhos leknutí: kdybych nyní měla kdy vám o tom povědět, vím, že byste se, Milosti, podivil."

Přitom počala něžně stkáti pravíc: "Odpusťte mi, Milosti pane doně Quijote! Nemohu si pomoci, ale jakmile si vzpomenu na nešťastného svého muže, derou se mi slzy do očí. Ví Bůh, jak důstojně zvedal mou paní na plece mocného mezka černého jako smola! Tenkrát totiž nebyly zvykem kočáry a nosítka jako prý dnes a dámy jezdily za svými podkoními. Tohle vám však aspoň musím povědět, aby byla patrná zdvořilost a přesnost mého dobrého manžela: když vjel do ulice Svatojakubské v Madridu, která je trochu úzká, vyjížděl z ní právě dvorní sudí a před ním dva strážníci, ajakmile jej můj dobrý podkoní spatřil, obrátil mezka, dávaje najevo, že se vrátí s ním. Moje paní, která seděla na mezku za ním, mu pošeptala: ,Co děláte, nešťastníku, což nevidíte, že jedu tímto směrem?' Sudí, zdvořilý, zadržel otěží koně, řka: Jeďte dále, pane, svým směrem, neboťjsem to já, jenž je povinen doprovodit paní doňu Casildu (tak se jmenovala má paní)'. Můj manžel nicméně ještě usiloval, s čepicí v ruce, o to, vyprovodit sudího. Vidouc to má paní, plna zlosti a hněvu, vytáhla z pouzdra tlustý špendlík nebo myslím sídlo a vrazila mu jej do kyč-lí, až můj manžel vykřikl a nahnul se tak, že spadl na zem i s paní. Její dva sluhové přiběhli ji sebrat a stejně i sudí a strážníci, pozdvihla se celá Brána Guadalajarská, totiž ti povaleči okolo ní: moje paní přišla domů pěšky a můj manžel běžel k lazebníkovi, řka, že má vnitřnosti skrz naskrz probodené. Pověst o dvornosti manželově se tak roznesla, že za ním běhali i kluci po ulicích. Ale z téhož důvodu a že byl také trochu krátkozraký, moje paní ho propustila ze služby a já si u sebe myslím, že z bolesti nad tím nepochybně zemřel."

"Ovdověla jsem, v nedostatku a majíc na starosti dceru, která krás-

nela jako mořská pěna. Konečně, poněvadž jsem byla švadlena vyhlášená, paní vévodkyně, právě provdaná za pana vévodu, mě ráčila přivést s sebou sem, do království aragonského, a stejně i mou dceru, která den ode dne rostla, a s ní i její půvab: zpívá jako skřivánek, je rychlá jako myšlenka, tančí jako blázen, píše a čte jako učitel a počítájako lakomec. O její čistotě ani nemluvím, protože plynoucí voda není čistší. A nyní je jí, jestliže si dobře vzpomínám, šestnáct let, pět měsíců a tři dny, na dnu nesejde. Konečně se do toho mého děvčete zamiloval syn velmi bohatého sedláka z jedné vsi pana vévody nedaleko odtud. Zkrátka, poznali se, nevím ani jak, a on pod slibem manželství svedl mou dceru a nechce si ji vzít. Pan vévoda, ačkoliv to ví, neboť jsem si mu stěžovala ne jednou, ale mnohokrát, a žádala ho o rozkaz, aby se ten sedlák s mou dcerou oženil, dělá hluchého a sotva mě vyslechne: otec svůdcův je totiž velmi bohat, půjčuje mu peníze a ručí zaň občas, a proto ho nechce nijak pohněvat, ani mu způsobit nepříjemnost. Chtěla bych tedy, pane můj, aby Vaše Milost na sebe vzala nápravu té křivdy buď prosbou, buď zbraní, neboť všichni lidé tvrdí, že jste přišel na svět, jen abyste napravoval křivdy, odčiňoval bezpráví a chránil ubohé. A pomněte, Milosti, na sirobu mé dcery, její ušlechtilost, mládí a všechny dobré vlastnosti, které má, jak jsem řekla. U Boha a mého svědomí, ze všech dívek, co má moje paní, žádná jí nesahá ani po paty a ta, co jí říkají Altisidora a kterou mají za nejodvážnější a nejhezčí, je za mou dcerou ještě na dvě míle. Neboť vězte, milostivý pane, že není všechno zlato, co se třpytí: ta Altisidora je spíš domýšlivá než krásná a spíš rozpustilá než zdrženlivá a přitom ani ne moc zdravá: má dech nějaký silný, že vedle ní nelze chvilku vydržet. A to ještě paní vévodkyně..., ale raději mlčet, říká se, že i stěny mají uši."

"Co je s paní vévodkyní, přisámbohu, paní Rodríguezová?" zeptal se don Quijote. "Když mě tímhle zaklínáte," odpověděla dueňa, "musím odpovědět na vaši otázku po pravdě. Podívejte se, pane doně Quijote, na krásu paní vévodkyně, na pleť tváře, jež se podobá hladkému a lesklému meči, na ty líce jako krev a mléko, v jedné slunce, v druhé měsíc, a na tu jarost, se kterou kráčí po zemi, jako by jí pohrdala: zdalipak nevypadá, jako by vnášela zdraví, kam vkročí? Nuže, vězte, Milosti, že za to má děkovat především Bohu a pak dvěma vředům, které má na nohou, jimiž odtéká veškerá špatná vlhkost, jíž je podle lékařů plna."

"Panno Maria," řekl don Quijote, ,je možno, aby paní vévodkyně měla takové vytékající boláky? Tomu bych nevěřil, kdybych to slyšel i od mnichů bosáků, ale poně-

vadž to praví paní Rodríguezová, bude to tak. Ale z těch vředů a na takovém místě jistě nevytéká vlhkost, ale tekutá ambra. Opravdu, teď jsem uvěřil, že délají-li se vředy, je to důležité pro zdraví."

Sotva tu větu don Quijote dořekl, dveře pokoje byly mocným úderem otevřeny, úlekem z té rány paní Rodríguezové vypadla svíčka z ruky a v pokoji nastala tma jako v tlamě vlčí, jak se říká. Pak ucítila ubohá dueňa, že ji chopily za chřtán dvě ruce tak silně, že jí nedovolovaly ani vzdychnout, a že jí jakási druhá osoba velmi obratně a bez hlásku zvedá sukně a něčím jako pantoflem počíná vyplácet, že by se kámen ustrnul. A ač don Quijote skutečně trnul, nehýbal se z postele, nevěda, co se děje, a čekal tiše a mlčky, ba strachoval se, aby se i jemu nedostalo z výplaty. A nebylo to nadarmo, neboť když mlčenliví kati ztloukli dueňu (jež se neodvážila naříkat), chopili se dona Quijota, vybalili ho z plachty a přikrývky a poštípali ho tolik a tak citelně, že se nemohl přemoci a bránil se pěstmi; vše to se sběhlo za podivuhodného mlčení.

Bitva trvala asi půlhodiny. Strašidla odešla, paní Rodríguezová si shrnula sukně a bědujíc nad svým neštěstím odešla ze dveří beze slova donu Quijotovi. Ten, bolavý a uštípaný, zahanben a zamyšlen, zůstal o samotě, kde ho i my zanecháme přemýšlet, kdo byl hanebný čarodějník, jenž ho tak zvedl. I to se zví časem. Ale Sancho Panza nás volá a pořádek naší historie si toho žádá.